Černohlavé pěnice odlétají k zimovištím nyní zejména v podobě mladých ptáků. Slavičí háj je plný ovoce, a tak k nám míří. Jsou v krásném peří, hezky se určují. A dobře chytají, příliš totiž netaktizují, letí naplno a kapsu sítě prověsí snadno.
V květnaté louce stojí v plném vzrůstu nyní jen malý pruh kvůli motýlům i vysemenění rostlin, ale jak jsou za něj vděčni strnadi, radost pohledět. Jak umí vybírat na talíř, jak jsou v poklidu. Jsou mezi nimi i letošní mláďata, myslím, že díky zázemí je populace stálá. Kontrolní odchyty nějaké jsou, ptáci si ale dost dávají pozor, místo mají dokonale nastudované. Dalekohledem vidím kroužků o mnoho víc.
Poštolky vyvedly tři mladé a společně loví v loukách. O berličku se přetahovaly s kání, ta nakonec vzdala. Spíš jim šlo ale o zábavu.
A voda chybí dál. Některé praskliny jsou opravdu hluboké, je zvláštní jak se tady zem chová. V rýze bývalého potoka se znovu chytil mladý chřástal vodní, poznat šlo podle kroužku. Už se podobá dospělým, převlékl se.
Ještě jedna zajímavost je ku sdělení. Zajíců u nás teď je, že o ně člověk zakopává. Funguje to tak – když posečou louky kolem druhou žatvou a když se lány obilí promění v strniště, zbyde rákosina a travní porost parku. Kam jinam mohou jít ti, co přežili? Všechny tyto procesy krásně naše umělé prostředí ukazuje a předkládá ke komentáři. V podobných dějích hledejme odpovědi na úděsný úbytek druhové rozmanitosti od Á do Zet. Úplně nejtvrdším způsobem na stav doplatili motýli, a to fakt není žádná fáma. Účelovka, chcete-li. „Motýle“ prostě nikoho moc neberou.
