Noc dobíhá, od města volají první kohouti, jsem nervní, jak vše dopadne. Pak ale u stolku kroužkuji a předvádím, pan senátor s rodinou dorazil ještě o něco dřív, aby užili. Všechno jde dobře. Kluci mají zájem, jsou kultivovaní a hlídat je nikdo nemusí. V čem je ona síla míst? Že jsem se prostě obával bídy, že nic nepřiletí, že budeme vařit z vody. Že to kluky nezaujme, že výsledkem bude diplomatický ústup z exkurze. Na dotaz, zda jdou ke Zvolínku ještě ohledně slavíků řekli: “Jdeme!“ A tak nějak vypadalo celé setkání. Neviděli jsme se prvně, známe se z časů, kdy jsem byl v politice spíše já. Tehdy jsme začali se slavíky. Dnes tedy už i s jejich parkem.
Jen jsem si třeba přál navíc v tom jitru, že by mohl alespoň jeden tradiční krutihlav, aby byla zábava při kroužkování. To jediné nevyšlo. Vidět ovšem a poslechnout si o vzácných slavících tmavých, to se každý den nenaskytne. Ukazovat rozdíl s obecnými, to je maximum domácích míst.
Padají hvězdy a noci jsou jako každý rok o tomto čase. Léto se nad sebou zamyslelo a srpen pochlapil. Maže dluh z předešle. Sršně i za tmy létají na hrušně ostrouhávat kůru a tankovat šťávu, polabský leknín bělostný je v jezírku vodou tak k patám. Možná ale, že zaprší. Uvidí se.
Běží doopravdy poslední díl projektu pro rok dvacet pět. Pak přijde ke slovu matematika.
