Furt to lítá, pořád je na co se dívat v tom českém „slavičím rybníčku“. Pozor však na to! Tahové houpání na dosud úplně ne pochopených vlnách skončí. Jedné noci za půlkou měsíce bude prázdno. Budou pryč. Kde? Po cestě dál, na to už důkazy mám. Průlety pod Prahou, plzeňským krajem dolů k Všerubskému průsmyku, co k němu dobíhá Český les spolu se Šumavou. A vidím i dál! Kolem Alp obloukem dolů, tam kde mám přátele, co jsem je poznal kdysi ve Slavičím háji. Z kraje od Ženevy. Tudy to musí lítat opravdu po slavičím! A potom dál, i tam ještě z mé databáze vidím. Jen ale k hladině, pak dál už nic víc. Dál už si musím vymýšlet a odhlížet do databáze velké, která však chudá je málem jak moje. A to má hromadu roků náskok. Musíme pracovat. Musíme líčit a značkovat. Musíme se jich velice důrazně ptát. Ať o sobě vypráví, když po nás chtějí kopřivy na hnízdění.
Ze Slavičáku už jsou místní pryč, trčí tam jediná matka, která nástup přepeřování promeškala. Už ale také odstřihává metr. Po jedné noci příhodných podmínek i za ní zacvaknou dveře. Mezitím přes čihadlo o kousek dál putují jiní, spolu s hrstičkou slavíků tmavých. To tak je vždy.
Léto se vzbouřilo posmívání a tasí horka jemu příznačná. Už ale rosy a dne každé procitání cítit je po podzimu. To bez legrace. Vždyť tam každý den před ránem zapisuji.
Tak tedy pozor! Ještě v krajině přítomni jsou, ale nebudou. V, pro ně, typické nemluvnosti. Proletí potom pár temnějších od severu, a bude se moci zazvonit. Na přestávku.
Už nechytám, jak bývalo – po celý rok. Žiju specializací a ta mne za chvíli vysíleného odloží pro nepotřebu. Pak do všech vzpomínek soukromě naženu přemýšlení a ono zas brzy se jaro objeví.
