(Obrázky pověsím snad jindy…)
Je to o každém chytacím létě podobné. Ponocujete a víte, že jednou, třeba už právě dnes, to přijde. Opeřená smršť! Nad Slavičím hájem muselo být nebe mohutně vibrující…
Je po půlnoci a stavím tradiční leč. Měsíc už včera spolykal tmu a dnes dílo dokončuje. Ale pozor! Znám stejné obrazy příhodnosti a nepřijde nic. Klíč k tomu nemám. Zatím úplně nevím. Pak čelovkou švenknu nad háj a vidím předmět slavičího typu přeletu. Poznám to už za ty roky. „Ty vo*e, voni jsou už tady!“ Upozorňuji sám sebe familiárně. Hůř slyším, to je problém, jinak bych je už prve „načetl“ nad parkem. Že to bude lítat, napovídají už přísně noční rákosníci v lajně. Po začátku nebývají. Měsíc dál couvá z kola pryč, je teplo a mám pocit, že bude i horko, pepřené dusnem. Namísto kosy po ránu. Centrální vrba je po kratičkých úderech nedávna zmrzačená. Působí bolestivě. Ale stojí a pamatuje. Nalákaní slavíci často sedají právě do ní, než s nimi o pološeru zacloumá zvědavost. Jiní sedají do bochníků, těch klasických, co bývají po rákosinách. Sázel jsem je tehdy cíleně a ony už oplácejí. Netopýři vyklidili prostor, ukáží se „na otočku“ jenom tak pro zákusek až zase ráno. Jsou to naštěstí drobnější druhy, koušou ale neničí. Občas některého s mizerným radarem musím vytahovat. O pravé noci ale ne, to tu nejsou.
Pak je pauza na oběhnutí čihadla a urovnání kapes v jeden směr. Aby chytaly líp. A pak už jsem na plácku pod jabloní u paty hlavní linie, a tady budu stát do servání opony. Hvězdy losují, která z oblohy vypadne spát, než měsíc dokráčí s ránem nad fabriku.
Pak to začalo.. Za jezírkem se prohnula jediná „pěvčí“ síť co stavím kvůli cvrčilkám, abych alespoň nějakou měl. A už klopím chodníčkem zatáčku zjistit podstatu. Mohutná slípka zelenonohá míří kapsou ku tyči, kam spěchám i já. Naštěstí jsme se potkali a už hledám největší boxík, co mám. Mezitím kapsy tančí daleko elegantněji a já je probírám. „Třicítková“ noc je tady znovu, dvě za sebou. Jenomže tahle nese slavičí směs první třídy! Zastoupeni jsou běžní slavíci rezaví – mladí, jeden starý i mladí slavíci tmaví a nádherný exot, který má od obou po díle. Mohutný- tak jak je znám. Po matce působí velmi tmavě, kdyby tak člověk mohl strčit nos do jejich lokalit. To by bylo něco! Vidět to tam mixovat. A vyvádět. A odlétat NĚKAM. Kdo ví kam, kdy oba druhy mají zimoviště úplně jinde. Tohleto neomrzí ani starého nadšence jako jsem já. Člověk je po akci udýchaný, hlava v euforii odlétla s posledním z nich, dívám se po větvích, jak se znovu už usmívají. Však ony moc dobře ví..
Opět šla přes kotel hromada velkých rákosníků „arundinaceů“. To je taky materiál v ruce! Mám pocit, že podobná místa, jako je tady v parku pod soutokem svodnice s pásem rákosinky, natáhnou za tahů ptactva opravdu dost. Víc než rybník. Mám po velkých třtinách odchytáno, vím, co píšu.
A sletují se stehlíci! Přes den sedají na pcháče, aby je zhoupli k zemi a dobyli nazrálých semeníků. Každý rok stejně. Kmitání pozlacenými křídly ve skupině těsně nad kytkami, než udrží pořádně balanc. Někde ještě rodiče dokrmují omladinu, co do luk vzali s sebou. Je to prostě do poslední letní vteřiny na hodně těžký obdiv.
