Slavík za slavíkem dostává kroužek, každý jiného čísla. Odlétají. Tak to jde dokola už celé roky. Já ovšem na ta čísla sázím. Že mi pomohou s vyznáním se v nich. Jako posledně…
Ne, že bych ražbu na kroužku nepřečetl okem, ale pro jistotu kontroluji lupou. A protože jde o čísla z mého kroužkování, vím, kdo je slavíkem v ruce. Mládě, označené v máji na hnízdě pár kilometrů odtud. Vypadá jinak. Samostatné, chystá se odletět na jih.
Odvodí se ze situace samozřejmě daleko víc a největší cenu má v centrálním registru. Tam bude navždy. I když nositel kroužku zahyne, výsledek zápisu po něm zbyde. Pro mě ale to jsou setkávání dvojí. Vědecká, i zážitková. Až se usadí do klidu čísla, zůstanou vzpomínky. Rozhodně důvod k přemýšlení.
Letos se jedná o chytání ověřovací. Otázka mohla by znít:“ Nestačí už získané, k problematiky pochopení?“ Ano, mohlo by. Ale dobré je dvakrát přeměřit před uvedením. A současně věřit v náhodu, že nějaký objev ještě přiletí. Pozorně sleduji meziroční záznamy a zákryt segmentu sluší. Je převažující. Definitivní z toho nedostanu. Nejsem v kovárně za svěrákem, tady defiluje živá příroda. Sleduji všemožná videa zeza hranic a snažím se zbytkový amatérismus vytěsňovat. Například zázemí pro odchyty je už srovnatelné, tam by šlo kameru pustit. Kroužkovací postup má trhliny, protože užívám techniky dávné, dnes upozaděné. Těch už se ale nevzdám a digitální váhu na stolek nepostavím. Zůstanu „fosilií“ s báječným závěsným měřidlem od Švýcarů. S kleštěmi z prvních chvil specializování. Jsem-li pečlivý, kroužek opracuji shodně s ostatními. Dalekohled je dávno už „retro“. Ale já jsem si jej pořídil v ohromné radosti, nevadí mi tedy, že váží víc. Slavičí háj se na to na všechno dívá – a myslím, že se za svého správce stydět nemusí. Vždyť tolik slavičích kroužků, co my dva do vzduchu postrčíme, nenajít kolem až ku Praze. On láká, já od něj přebírám, měřím a zapisuji.
