Nezdá se to, ale devět jich je pryč. Jako se vším, první byly opravdu pionýrské. Učený prostě z nebe nespadl ani tady. Rovněž prostředí už vypadá jako na odchytových stanicích, jakmile se oblékne do síťových sestav v hlasovém podkresu. Dokonce už lze předpovědět, jak se bude kroužkování vyvíjet. Projel jsem předtím dost míst, zkoušel různé styly, učil se za pochodu. Zkušenost jsem měl z hor, z nížiny ne. V mnohém je situace odlišná, není to opravdu tak, že by scházelo jenom jelení zatroubení a hvězdy málem ve vlasech. Dokonce jsem přivykl i absenci lidí, což byl docela problém. Dnes už si vystačím sám. Zas to má výhodu, že cokoli o tom řeknete-napíšete, je to jen vaše. Zbrusu soukromé.
Někdy ne, ale občas zbývá čas i na romantiku. Sledovat stmívání, průběh prohřátých nocí i cestu k rozednění. Vymotávat vzácné noční motýly, občas nějakého netopýra, ale hlavně opeřence. Za tmy jich, na rozdíl od horských sedel, nebývá moc, často žádný. Jak ale hvězdy začnou mizet a zůstane jich jen pár, přichází půlhodina pravdy. Ukáže se totiž od slavíků, kolik jich mohlo být ve vzduchu a zdali vůbec nějaký. Vedle v rákosí vše nastává až za plného rozednění, když je rosa, ještě později. Tací ptáci jsou pro zpestření, aby člověk neviděl pořád jen hnědo-rezavě. Ten průtah rákosím je rovněž plný záhad. I mnohých překvapení. Protože široce kolem vodoteče jsou už jenom sečené louky, třtina o šířce desíti metrů působí magneticky. Tahové vlny jsou tady o mnoho zřetelnější, než tomu bývá u slavíků. Co druh, to jiný scénář a také jiné barvy. I jiná naděje. Ono totiž kroužkovat rákosinné ptactvo nosí výsledky daleko vydatněji. Stačí označit pár desítek rákosníků velkých a můžete se spolehnout, že se některý ze světa připomene. Horší už to je s ťuhýky. Protože migrují tak jak migrují, výsledky od nich nechodí. A to ani přesto, že se jich za léto označí opravdu veliké množství. Na východním pobřeží Středozemního moře se domnívám, že je jejich hliníkem vydlážděno. V linii rákosí se chytá i většina modráčků. Jsou mladí, ale to už přeci nikoho nepřekvapí. Vzpomínám na jihočeského Petra Bürgera, to on tehdy na Stropnici v létě s magneťákem nakročil směrem podobným. A pozorní na schůzi žasli. Rád jsem jej vzpomenul, už tady není.
Tedy, desátý ročník rozkopl dveře a dere se přes práh. Snad se bude dařit i průběžné zpravodajství přes blog, ta jízda je v jednom člověku opravdu velmi náročná. Ale výhled, že to celé divadlo konečně půjde pobrat, ten za to stojí. První ročníky byly spíše dobrodružstvím, než vědou. Zkoušení republikových míst, technik a prostředí. Nepevná pozornost k slavíkům tmavým, to vše je pryč. Mnohé zákonitosti se nakonec vykreslily úplně jinak – a kdo ví, jestli pro tento druh ta letní příležitost je dostačující. Neodlišíme například dvouleté jedince, a to je škoda. Zmizeli ze čtení po prvním kompletním pelichání kdesi u nich, v Evropě „výš“. Materiál mladých tohoročních je spíše pro pobavení, hodnotu nese mizernou. Adultů bylo by potřeba víc. S kotlinou Klenice stojíme ovšem téměř už stranou ve vztahu k jejich představám. Východní Slovensko bylo by mnohem výhodnější. Když se ke břehům Latorice či Bodrogu rozjedu v klíčovou dobu, zůstane tady u Klenice po mně díra. Tak tedy nic.
