Pozvala mne přes slavíky, to ano. Ale nechává, ať hledám. Ať se přičiňuji, jdu naproti.
Před chvílí jsem pod oblou střechou příbytku na kolech dopil kafe a už stojím za náspem dráhy (je rozšířený po úpravě, asi nové předpisy) a dívám se dalekohledem na svodnici s mezí, vedoucí k nádraží. A právě – tam už se to vaří pro tahový podzim. Ksakru, tam je živo! Černohlaví bramborníčci s početnou rodinou loví a posedávají, aby hned poté zase zalovili. Čejky občas vzlétnou, tedy rodiče, a pak sednou o kus dál. Mládež je v dosud nevysoké kukuřici s holými placy po rozmáčenosti. Vidím je postávat. Ještě, že se ty socialistické drény zpřelámaly pod tíhou Stalinců. Skřivani už také nemají čas k notám, práce nad hlavu. Hnědokřídlá pěnice – ta ještě pro všechny občas zazpívá. Tady by teď stálo zato zastavit výpověď a prohovořit o tom, jak ptačí rok mezi pěvci vlastně funguje. Jak se stavy neustále proměňují, protože pořád na scénu přichází noví – opoždění či váhaví. No ale pozor! Zase už někteří zmizeli, neúspěch je odsunul jinam. Jde o monstrózně dynamickou záležitost, kterou nelze nikdy podchytit přesně. Teprve když vezmete konkrétní prostředí a podrobíte jej i s pomocí značení poctivé sledovačce, pak trochu vidíte líp.
A pojďme hned vedle do rákosiny.. Vede kotlinou v pruzích kolem vodotečí – a co je k radosti? Zatím ještě smí vést. Je tam napilno jaksepatří. Proužkovaní, obecní i zpěvní rákosníci jsou v akci, doplňují je strnadi rákosní a posedávající ťuhýci obecní. Ti sletují do oboustranných luk a nevrací se naprázdno. Je to takový letní obrázek krajiny, ještě jakž takž fungující.
A červen ze všech sil přikládá pod kotlem, aby se k prázdninám nezadlužil. Jan Skácel by pro Hradišťan sáhl k příměru:“Den je jak chleba, vytažený z pece“. Už se to chystá, už se to rozhýbe na-veliko. Na starost akci dostane mládí. Jeden juvenil za druhým se přeformovává v pěvce kategorie 1K a začne „poletování“. Ilustrovat bychom to mohli třeba na stehlících. Před chvílí seděli tady a teď už jsou tamhle. Tak takhle to funguje i když se setmí, jenom ne u těch stehlíků. Třeba s rákosníky.
Nevím, jak to říct správně, výraz pro to asi není – nepřehlédl jsem, jak voní seno z našich luk. Mohli by to koně, dle mého, dostávat v balíčcích k narozeninám. Jen takových malých, jako jednohubky. Omamné.
Zpátky k nadpisu – nevím, zda jsem podstatu vyjevil, tak tedy ještě jednou a krátce: Krajina předkládá pozvánky a zbytek už je na mně.
