Nechtěl bych bádat modráčky ani za nic. Jejich život je jeden veliký otazník – zlatí hnědí slavíci!
…To takhle zapadá slunce vzadu za fabrikou, park je zčásti do hladka a na potoce je v síti konečně objekt. Kdyby se podobně událo v půlce století minulého, tak se lidé u tyček pominou. Dnes už modráček příliš nepřekvapí, kolik jich po republice je. I tady jej vybírám a přisuzuji mu původ hnízdní, pak ale vidím barvy docela jinak, než se u nás ve slati nosí a pozorním. Kombinace prolisů v plechu upomíná na moje zásoby značek, kroužek je v báječné patině od bahenních solí, pravá noha = sudý rok, sameček dvouletý. Dosud nepelichá, i když nejspíš nehnízdil, kulatý je jak míček k zelenému stolu. Tady u nás ale rozhodně nebyl, letos jsem si tu práci dal.
Hluboký západ mezitím přišel o barvy – zato modráček – ten jich má dost. Naši zdejší takoví krasavci nejsou. Míchají se jim do hvězdy narezlé tóny. Jde o ptáka z loňské noci vysokého léta. Tehdy byl chvilku na světě. Teď se stavil a dobře mi tak. Kdepak, stačilo by každému z nás pár metrů rákosiny – co by zatáhl sítí – a mohl by kroužkovat každou chvíli. Když to pod oblohou začíná přeletovat. Co my víme o těchto událostech? Pamatuji, není to tak dávno, pár lidí chytalo aktivně zpěvné rákosníky. Pak nápad zašel, ale časy to na poznatky byly březí. Nevím ani, kde to skončilo, ale tam by se ještě dnes v retrapech vytěžilo plno odvislostí. Nevěřím osobně, že tohle pěvěctvo to nemá v podstatném dané jako základ. Malé vysílače by otázku čaply za pačesy. To jsem si jist. A hodně bychom ponejspíš od kleští každý jeden z nás koukal.
A abych nezapomněl – do pohybu se dali očekávaně prouhatí rákosníci – staří. Máme zástih.
