Byly roky, kdy jsem o tomto čase „slavíkařil“ naplno. Rád vzpomínám, i když to bylo chytání nelehké. Den začínal žárem a končil pařákem. Po krajině ticho od východu na západ, v haluzích viselo zrání. A přeci z ní slavíci neodletěli jinam, jak se nám – zaměřeným tehdy pozdávalo. Dokonce o tom bylo i napsáno k základně členské.
Všechno jsem „překopal“ jednoho dne pokusem ze zoufalství a pak se už v prostoru začal psát nový čas. Znám chuť odhalování nového, kdy uvažování hledač přenastaví a k pochopení je po hrstech dříve tajemné.
Člověk pokročí a za pár let bere vše za normální. Být by tak ale nemělo. Vážím si všech minut upocené dřiny, oteklý od komárů, s tmavými trny pozabodanými v každém z přítomných prstů. Žahavých kopřiv i rudých stop na kůži po dotecích divokého chmele. Prvního slavíka v ježatém procesu, letu neschopného, v ruce odevzdaného. Začal jsem úkazy hltavě brát jako krajina vodu, když o tom čase nezaprší a nezaprší. A práce se na hnízdištích protáhla po samý odlet. Pak byli pryč a člověk se mohl dávat dohromady. Ovšem už ani to poslední roky neplatí. Sledování jsem posunul až do fáze „momentek z cest“.
Pak skončí prázdniny, Česko od slavíků vymetené, pak teprve přijde chvilička shrnout po rýžovnici zlatinky do skleničky.
