Komu by se to nelíbilo? Červen dál ještě statečně natahuje krok, je nádherný čas. Poutavě pro-přírodní.
Abychom neztratili kontakt s realitou, pojďme do slavičích míst. Tam to už ovšem pozorovatel bude mít těžší, mnohde se čerstvě mlčí. Pod tímto závojem se vždycky děly věci, dobře to vím. Zkraje jsem rady si nevěděl a „nalítával“ co chvíli. Že jako: „Už tu nic není. Něco je třeba sežralo, nebo omezením hnízdního prostoru od ženců kopřiv pro drůbež odletěli, a tak… Protože jsme neměli techniku a oči na ptačí mazanost nestačily. Dnes vím, že se po hnízdištích dost často dějí věci podivné. Z doprovázení mladých za okraj domova se nejeden rodič už nevrátí nazpět – a ten, který zůstal, se rutinně propadl do země. Podtrženo sečteno – nádherný prostor pro badatele. Každý utržený poznatek hřeje v kapse, než si jej hlava vyžádá k uskladnění, kdy ani srdce neostrouhá. Do toho pere sluníčko a den láká, k hledání delší. Kšiltovka by šla ždímat, klíšťata po plášti nohavic putují výš. Louky jsou sečeny, seno voní jak dokáže, stoupáme sedící v povozu na vrcholek. Tak, ještě chvíli…
A kvetou orchideje.
Mohylu nad Dobrou Vodou obcházím podruhé za slavíkem, a taky sednout si na onu chytrou lavičku s poledníkem. To může vymyslet jen opravdový vlastenec! Kdo má krajinu rád jako já. Rozhlížet se po ní, jak je vystrojena k svátku podletí, než se zas všechno obrátí. Sedím a přemýšlím, jak to ti slavíci vymysleli pro dny stále delší. I ti pomalejší všechno stíhají. A domovina pomáhá. Hnízděním, která započala v opoždění, ta jsou k nám nejzáhadnější. Pořádná podkřovní bitka o takovou mladičkou dámu, co mapa ji v návratu haprovala a dobloudila nedávno. „Lýtka sic pořádně zapálená“, ale lehké to zrovna mít nebude.
Chodím do krajiny a hlavě nad slavíky dávám pořádně zabrat. Tajemství tvrdá jak pecka achátu, jak pazourek v hlíze, neznámou rukou pradávno oštípaný. Pak tedy jádro. Kdy leží si v krajině na zádech hroudy a mumlá: „Všimneš si mne už konečně k doučení? Abys o prostředí věděl zas víc?“ Ba, že si všimnu.
Pojďme ještě k jedné z těch miniatur současné galerie. Žluvy – a ptáčnice. Toť masakr barev! Droubounké třešně se třpytí pod listy a zlatí ptáci tropů je z vršků stromových habitů moc dobře vidí. Slevují, sletují brát, a větve krvácí. U stolu, kterému potřebujeme my – málem vševědoucí – dál a o mnoho pečlivěji porozumět.
