Pořád dokola, každý rok stejné. Jak kvetou jasmíny, rodiny slavíků čeká rozpad.
Pak přijde krátká doba, o které ještě moc nevíme, a pak se mladí objeví za tmy ve vzduchu. Už to tak dlouho zas trvat nebude, první dekáda června se poroučí z kalendáře.
Jsou mezi hnízděními značné rozdíly, na vině jsou ztráty prvních pokusů divokým sečením kdečeho. „Štěstí“ mají tací, co přijdou o hnízdo ve stavu snůšky. Zahnízdí znovu. Těm, kterým v hnízdě rozmixovali mladé, tam už se hnízdit nebude. A příležitost je pryč. Jedná se o záležitost posledních tří let, předtím to tak šílené nebylo. Česko zcela zpitomělo.
Podívejte se znovu na slavíka juniora a zeptejte se sami sebe nad displejem: „Není jich škoda?“
Ještě jsem se vrátil, než odkvete, ke květině s vůní citrónu. V okraji lesa má místo spolehlivé, tu snad nepodetnou. Stál jsem tam dlouho, utrácel čas a nelitoval. Je mi náplastí na bolavé myšlenky letošní cesty po slavících.
Taky jsem koukal do řeky. To místo pod „městem pleteného orobince“ mám rád. Řeka se tam ohýbá a ve vírech líně odplouvá. Je tam lavička a když není hladina podkalená jako dnes, lidé se přichází smáčet. Já tam mívám kuriózní úkol – přilákat slavíka přes řeku k dvojici vrb hrubých kmenů. Vyšlo to i letos a je to zábavné. Lidé mne znají z dopisování do tamního zpravodaje a já je teď tímto dnes podruhé zdravím. U Jizery je pokaždé poutavě. Nadměrně živý obraz se očím nabízí, řeka je svá.
