Co já vím, může to být pouhé populační zhoupnutí, ale obraz je pravý.
Sleduji letos velmi pečlivě prázdná místa po slavících a pozdní dosídlení se nekonají. Nejspíš prostě nemá kdo přiletět.
Stojím v místě, vábničku využívám do poslední varianty, jež jsem kdysi objevil pro monitoring slavičího pelichání, a ani tak se nic potřebného neděje. Pták v místě není. Zato, když zprůchodňuji terén naučných stezek, párů bramborníčka černohlavého potkávám k potěše. A stačí jim opravdu nevelký příkop, zarostlá svodnice a už tam bydlí. Dokonce jsem v konci prořídlé cesty s ojediněle vloženými přestárlými jabloněmi objevil navrátivšího se strnada lučního. Jak dlouho jsem jeho let z místa na místo neviděl!
Dělat z mých soukromých postřehů šablonu pro celou republiku by bylo špatně, ale uvidíme. Mám právo to napsat, protože kol Klenice není druhého s takovým přehledem o druhové rozmanitosti. Chodím místy půlku století.
Co se mohlo přesně slavíkům stát, nevím. Aby se mi bílé místo v bádání vykompenzovalo, bylo zařízeno, že pochopím najednou slavičí otazník jiný. Ten, který mne zaměstnával spoustu let a nešel vyřešit. Týká se letních odchytů a současně neúspěšných pokusů jarních. Protože poznatek byl posledním kamínkem do mozaiky problematiky opravdu široké, rozsvítilo se vše podobně, jako když „Tranďák“ v pojetí Zdeňka Svěráka ukázal synovi rozsvěcující se večerní město. Prostě to přede mnou najednou „jelo“. Od té chvíle jsem moc rád, problém mě namáhal roky. V podstatě od doby, kdy jsem s odchyty tohoto typu začal. Zčerstva po první sezóně. Takové to ptaní: „Co s tím se vším udělat, když věci – zdá se – fungují?“. Uteklo hodně roků. Bylo potřeba jezdit do hor a přemýšlet pod světlem i tam. Kolik těch kopců bylo! Poslední Jeseníky. Dnes už odjíždět nemusím, téma dokážu dočíst doma.
Byly roky, kdy populace slavíků oslabily. Vždy ale byl zřejmý důvod, stojící před tím. Loni se nezdálo, že by se pro podobné tvořilo klima.
