Setkání na radnici končí a mě čeká ještě kontrola parku. První týden máje by měl ukázat, jak to se slavíky je. A kdy lépe, než v podvečer?
Růžový pruh se z oblohy za kopcem pomalu vytrácí, kukačka provokuje pěvectvo, slavíci slaví. Jsou čtyři, nebo snad pět. Ve slati zpívá slavík modráček, je jich taky víc, než by jeden spočítal. Metoda děravá, výsledek skvělý.
Včera jsem dokončil prohlídku pole, je zoráno naposledy. Povrch už bude jen odpočívat a nabírat poztrácené síly. Hledal jsem v poselství Jizery drahé kamení. A našel, že mi šly kapsy k zemi. Pak už jsem například araukarit přidával pouze výměnou za jiný. Takže selektoval. Ale ráno vám ukážu jeden z nejkrásnějších, až ho vyfotím. Tam si tedy proces prokřemelení organické tkáně s úkolem pohrál. U těchto zkamenělých dřev je komplikace, že jde o „šutry“ poměrně rozměrné a kapsy s tím nepočítají. V ornitologii se vždy těším u kontrolního odchytu slavíka na chvíli, která upřesní okolnosti a vnese prožitek. U šutrů se těším, až v kýblu u studny všechny opláchnu a zasvítí pravá tvář. Taková, jakou nabyly, když je řeka odshora koulela k nám. Acháty, jaspisy, křišťály se záhnědami, karneoly i chalcedony od Kozákova, zkameněliny od Nové Paky. Vršila terasy, odírala. Mně stačí vyrazit mezi hroudy kousku planety, co nám patří, a v ohromném odstupu času z té knihy číst.
A ještě jiný šutr…
(Velikosti: 11 a 8 cm).
Samice slavíků už sedí v hnízdech, některé. Jak ten čas letí!
Na prahu noci se všude točili netopýři. A přes den početná skupina rorýsů. Je síla sledovat tyto ptáky. Odněkud ve výšce připlují, spustí se níž k loukám a loví. Zdrží se na chvíli a pak zase zmizí.
Odškrtávám akci za akcí, už jich moc v diáři není. Potom se ponořím do ticha. Úplně soukromého. Umím se do moderování opřít, ale umím i ocenit samotu. Vůbec mi nevadí být spolu sám. Hlava nabírá témata a nejvíc prostoru nechává pro slavíky. Mám co chvíli docela vážné podezření, že život je krásný.
