V parku přibyla studna od včerejška. Je pozoruhodné odkrývat vrstvu za vrstvou a vyhlížet, kdy se objeví voda. Projekt počítal s pěti metry, je o nějaký centimetr mělčí. Stačilo. Už budeme vodu jenom čistit.
Přichází Noc velkých ohňů, jak jsem nazval kapitolu slavičí knížky. Té, co se po ní mezi čtenáři „zaprášilo“ a není. To se píše skvěle. Ne kniha, to oznámení. I když knížka taky.
Ale pojďme k dnešnímu dni. Četli jste už Receptář? Je na pultech trafik.
Tam, kde slavíci přebývají, tam už by mělo být z většiny obsazeno. Je totiž před námi PRVNÍ MÁJ! Jen básníci hluší a slepí, jen malíři bez nápadu, jenom milenci bez protějšku – takoví svátek minou. Do kotle na východní straně od Mladé Boleslavi se ponavraceli mistři slavíci. Jak kolosální! Křoviska voní jako blázen, některá s mávátky spadanými už k zemi, pole jsou v práci, slunce na tahu – a já? Toto jsou ku mne dny na druhou! Včera otakárek ovocný – čerstvě vylíhlý motýl – patroloval kolem třešní hned vedle nás. To je explodující elegance! On ty dlouhé ostruhy snad ani neuvleče. Šikmé temné pruhy a pestrá očka k pomýlení ťuhýků. Ne, tuhle obyčejnou krajinu stojí zato mít rád. Ona si odpovědi schovává a nikoho z věrných nenechá bez odplaty. Ať namísto mne dá klidně teď jiným, sám už mám dost. A nebo si zasloužím jindy.
Jde první slavičí máj. Vyjděte do polí, za humna, spěchejte nadechovat. Plno je pro všechny. Vypněte sekačky a nechte pro ten čas pracovat srdce. Teď. Teď je příležitost!
