Obtěžkáni obavami, vyhlíželi jsme den vycházky pro veřejnost. Šly totiž deště, které krajina potřebovala. A přeci předpověď vyšla a sobotní ráno přivedlo nad řeku slunce. S kosou, ale lepší, než chodit pod deštníky. Nikdy od začátku století, kdy chodíme s lidmi za ptactvem, nepamatuji průšvih. Neuvěřitelné. Některý rok byl o fous, ale že by nám čvachtalo v botách, to ne.
Mnichovohradišťské muzeum nabídlo trasu putování s ohledem na osobnost doktora Hořice, jehož obě výročí letos jsou. Cestu k jeho plovárně pobřežím Jizery a dál proudem k nové lávce nad vodou. Otočka, a pomalu nádherným pobřežím k síti, kde Tom čekal odchytem. Je na toho člověka spoleh, to si moc cením.
Byli jsme časní po anglicku a to se mohlo nevyplatit. Lidí ale přišlo dvacet šest, což je číslo optimální. Ještě by dva až čtyři mohli přibýt, ale pokora tu na mne zvedá prst, ať nejsem drzý!
Řeka byla povýšená, ale zajímavá. Skorci, horský i bílý konipas, ledňáček, volavka popelavá, samice morčáka velkého za průletu a divoké kachny, zpívající střízlíci kolem – co víc chtít. Jizera je známá chladnější vodou, za situace takovéto ovšem se z ní pářilo a smočené prsty k otestování zahřívala. Když jsme před pár dny s pořadatelem cestu procházeli, u mostu na kamínkách byl dokonce starý koupající se muž. Bylo vidět, že s řekou jsou v ladu. Toť filozofie. To jsou chvíle na cestě životem!
Levý břeh řeky Keltů je zde převysoký, řeka, když přestěhovala průtok od Bousova sem, ryla v travertinech. Ten čas nepamatuji, ale skalní převisy s teráskami ji velice sluší. Jen pro putující trošičku zvýšený stupeň náročnosti, ale nešlo jinak. Za výkon v úkloně děkujeme. Zas ovšem výhled pod nohy k hladině, to bylo něco! Polonasvícené protipobřeží s nejkoukavější zelení větví dřevěných pamětníků, v nich drobní budníčci se šoupálkem, noty pěnkavy, kosové v akci a hlavně všudypřítomné kvíčaly, krmící mladé. Však jsme před lidmi jednu kroužkovali.
Slavíky terénní zářez nemá, ale z okolí zpívali dva. Klasy podbílku šupinatého byly zajímavostí na protějším břehu k dokvétajícím violkám, druhy javorů, že by je málem nespočítal, listnáč za listnáčem – a k tomu modříny. Plovárna pana doktora pohledem přes hladinu, košatý komentář spoluprůvodce, nádherný čas jarní soboty. Brhlík u dutiny ladil bydlení, slavičí zpěv v zahradě za mostem přidržel úroveň setkání na vyšší lince. Lidé nám přišli spokojení, zmínit ČSO jsem nezapomněl, teď už rok za dalekohledy může proletět kalendářem.
Vy, co jste přišli, vám děkujeme. Napříště vyjdeme už zase později. Nebude tolik ptačího zpěvu, zas ale dorazí také děti. Tak to je, tak to zná i český pořadatel mezinárodní akce. A pamatujte v pobřeží mého nabádání, že příroda vás sotva kdy bude chtít vykoupat v nepohodě. Chci věřit, že cesty nazpátek byly klidné, a že všichni z vás nabytou radost udržíte v dnech dalších. Ať tedy takové jsou!
