Pokřikování dětí s odpolednem přešlo do ticha jabloněmi provoněného parku, vrby po vánku odlétají do světa, stavil jsem se na kafe. Maringotka po odemčení vyhřátá na nevydržitelno, poštolka sedí na kštici indiánského stanu před oknem, zástup petrklíčů přivírá znavené oči. Slavičím hájem jde hnízdění. Pěnice pokřovní snáší suchá stébla do pruhu křovin severní hranice, slavíci počty laskavě navýšili. Vysečenou plochou kol ohniště slídí hranostaj, kosové zvedli svá křídla do větví. Vyháním drobné čmeláky ven, základna je zatím polotovarem a v stěnách jsou dírky. Uhlídat se to nedá, návštěva za návštěvou.
Přilétají slavičí samičky, brzy tudy proletí slavíci tmaví. U Zvolínku zpívá slavík mladý, za rybníkem v staré hrázi právě tak. Ten chytit moc nejde, a když přeci jen, vidím kroužek z loňské letní noci v parku. Až tyto výsledky překlopím na papír pro sešití, bude to čtivé. Jen to chce pořád svůj čas.
Vůbec nedávám fotky, tak aspoň slavíka předposledního.
Měnil jsem v lese u stezky „Jedničky“ tabuli rozbitou pádem dubu, tehdy o vichřici. Trefil se postavou přímo. Byla rozmačkaná. O tom bych ale nepsal, to je v popisu služby. Co se mi ale přihodilo? U auta dveře otevřeny skoro všechny, a když balím nářadí, vletěl dovnitř motýl. S mrštností úměrnou věku jsem pozavíral dveře, bylo však pozdě. Prostě už svižnost chybí. Zato hlava je o mnoho protřelejší a tak naprosto jasně poznala martináčka bukového. Dnes se mu říká martináč bukový a možná už více paví oko bukové. Byl to sameček s vějířovitými tykadly. To vše jsem si prohlédl – a teď to nejdůležitější – prvně v životě! Martináčka habrového jsem tady viděl dvakráte, bukového nikdy. A teď takový zážitek. Málem bych za nim skočil do zahrady sousední chatky, stejně jsem ale byl pro foťák vleklý. Tak o tom jen tady píšu. Jak to v mé krajině mám. Jakoby chtěla sčítat a odměňovat. Zdvořile se rozhlížím, kde stojí další z čekatelů – a jsem to pořád jen já. Tak tedy děkuji, knížko z nejčtenějších.
