Nechovám se spravedlivě, když oslavuji rekordmany v čase a věku. U slavíků se vrací i ti „obyčejní“.
Tak třeba včera…
V Slavičím háji není dochytáno, to se říct v tomto čase rozhodně nedá. Platí, že přes hnízdiště přecházejí jedinci jiní – okolní, možná i nějaký ten „dálkař“, to nikdo neví. Když jsem neměl park, nevěnoval jsem se jednomu místu nikdy tak pečlivě, ale zkušenosti to jsou dobré. I tady jsou některé vzorce jinak, než bylo zažito. O dlouhé cestě badatelově už jsem jistě mluvil. Je to od kroužkování moc milé, bude to práce do smrti. Včera jsem určoval slavíka – ji – s kroužkem vysokých řad. V telefonu výsledky nehledám, to až doma (z tradice). Tam totiž naplno můžu rozjet uvažování. Jen bylo jasné, že slavík, co právě odletěl, byl na druhém roce kalendářního života. Vlastně i to, že bude „z noci“.
Zpěváci mne neztráceli z dohledu, některému už patřila. Měl „rozmilováno“. No a ten kroužek poté dodal, že to je všechno přesně tak.
A teď ty úvahy: Měla tehdy po noci ještě za dva dny kontrolu, jak zjišťuji. Pak to nějak zpracovala – ten zážitek, a odletěla. Nějak, někam, někdy. Nad vším zcela nepochybně měla štěstí. Nic ji nepřepadlo cestou, ani v Africe, trefila domů. A teď je za to středem pozornosti a před prvním klíčovým úkolem. Snosit na barák, naklást první snůšku, vysedět vajíčka zpravidla do posledního a spolupostarat se o uživení. Vyvést mladé (to už bez podpory not partnera), a prvně se ohlédnout po novém kabátě k cestě, kterou už „tenkrát“ šla. S kroužkem, který to na ni před chvílí naprášil.
(fotku později)
