Zejména pravidelným čtenářům blogu, a pak spíše ještě skupince, která sem chodí za košatostí výprav – zde pohled na slavičí návraty, jak jej vnímali kumštýři…
Dechberoucí, poslouchat slavíka v jeho projevech bojovnosti, toužení i ryzího mistrovství. Postávat u nasáklých větví, hádat sám k sobě, jakou že další barevnost sloka nabídne, těšit se z neúnavnosti pěvce a polykat hlubinu jarní tmy. Ne, neodletí. Noc sobě k nohám čerstvě přisypala hvězd, divadlo praštilo s oponou a člověk je po uši něm. Dokud bude chtít. Slavík neuletí.
Jaro je mladé, stisk teprve ukáže. Avšak pták pospíšil v cestě, aby jedinou z šancí nepromeškal. Zas je čas básníků i jiných k ostatním podivínů. Migrují k pastvinám. Neumí ku hlavě odmítnout příležitost oslavy se slavíkem! K půlnoci daleko a znalí sledují, kterak pták v umění naložil pod kotel. Na doslech místa zpívají jiní, každý po svém. Stačí jen přejít dál a znovu se nechat vtáhnout. Sólistou jinším, v kuráži samým. Přemýšlet nad sílou, co ptáky posouvá po šachovnici zastávek. Až po tu poslední, která nevede dál. Lidé jí říkají domov.
Kalendář čtvrtky tohoto století vytasil dubnovou osmnáctku. Jsme v dešti, konečně! Hlína chlemtá v lačnosti jak opilec pivo ve slevě a nechystá se mít dost. Ohromné teplo vleče noc k ránu a slavíci krajiny před rájem v tónech vibrují. Rezavé kabáty po hřbetech nahrbené, křídel popuštěných, kde vějíře per koncových zlomené k zemi. Terčíky širokých očí míří nahoru. K tahovým dráhám pro partnerky. Než duben zajde, musí to být. Bude se žít!
