Sezóny, kdy slavíci přilétají hnízdit, jsou nepodobné. Velkou matematiku zde aplikovat nelze, nahlížíme totiž divokou přírodu.
Tento rok příletů bude odlišný loňska. Je za půlkou dubna a žádná sláva to není. Je u toho i zajímavé dívat se do zástihů kroužkovanců dole u moře v mých výsledcích. Mám jich – rovné dva! A oba ze čtrnáctého dubna. Jeden od jezera pod Alpami z Itálie z roku 2013, druhý z Francie z nad Pyrenejí z roku 2020. Jarních dat nemám tolik co podzimních. Jsou vzácná, ale promlouvají. Oba slavíci patří k zdejší populaci.
V dávných dobách výzkumu jsem se snažil navázat přílety k stavu vegetace. Říkat si prostě: „ Rozkvetly trnky a první slavík je doma“. Ta cesta nikam nevedla, protože jara jsou nesouměřitelná. Zrovna trnky haprují. Navázat na stav krajiny přílety tedy nejdou, ale není třeba i toto jednou z těch zábavných příletových nejistot? Včera jsem prošel přes deset hnízdišť a není jediný. Stavil jsem se na nich cestou domů – vím, že kdybych vyrazil po tradičních trasách, nějakého už připíšu. Krásně by šlo „hustotu“ zaznamenat podobou „tu a tam“. Čeština vždycky najde řešení. Tu a tam, ale jinak zatím nikde jinde.
Okouzluje mne čas jejich přilétání. Až na pár těžce pracovních roků, vždycky jsem při tom chtěl být. A dnes už mohu. Ta místa jsou ve svátečním, úplně každá „škarpa“. Je to moc milé od přírody. Jenom my lidé pomístně házíme odpadky, odskakujeme k potřebě a nezakrýváme, ryjeme jako zvěř v místech s česnekem. Nezbývá jiného k nepokažení okouzlení, než se nad podobné úděsy povznést. Příroda má stejně naše nátlaky dávno na háku.
Teprve nyní se naplno ukazují po parku petrklíče. Zvláštní. Jinde po krajině už málem dokvétají. A motýlí louka barvy už taky nabírá. Stromy? Ty zahájily pokus o nezmrznutí, od teď je potřeba věřit. I loni jsem vsadil na víru.
