Pracoval jsem v lese na směrovkách k pomníkům. Ta dvě jména mi nejdou z hlavy a les to má nejspíš podobně. Myslím. Místo je opravdu zvláštní a přes silnici dole v kotlích Kotelská strouha. Teď se tam ozývají doupňáci a černí čápi jsou o kousek výš, za odbočkou. Les prostřídaných letitých stromů s úplně drobnými semenáčky. Zem kolem rýče voní. Voní jinak, než když jsem stavěl stezky na lukách. To všechno jsou doprovodné efekty mikrozážitků pobytu v krajině.
Mám hotovo a odbočuji k nám do parku. Fouká znovu přes železnici a pořádně. Tam ještě nemáme větrolam jediný, ale bude. Rákosina na to nestačí, klepe se jak ratlík. I s ubytovanými modráčky – to zase předevčírem bylo!
Od jihovýchodu po jihozápad se to po noci asi pořádně otevřelo, nebo prostě vítr ptáky zasek´. Bylo jich kolem páteřní cesty opravdu hodně. Především oba druhy rehků. Dal jsem na ně sklopky, ale cpaly se do nich červenky. Rehka jsem nechytil jediného. Červenky jsou do poslední úplně kulaté a hmotnosti málem slavičí. Poletí ještě dálky. Pak se ale na rozcestí něco hedvábně odklidilo podrostem pryč a měl jsem dilema. Hrát nemá cenu, kdyby se vrátil veterán, akorát bych se prozradil. Dal jsem pastičkám čas, táhlo k podvečeru. V slati jsem pomáhal vývěru lopatou, nadřel se víc než v lese. Ale výsledek těší, voda bublá k vršku. Žádné termály, jde o ucpanou drenáž, samozřejmě. Ale to je právě pro místo fajn.
Vždycky je to stejné.. Chytací divadlo chce aktéra uspat, držet ho v netušení. V pelichaništi slavíků (pruh temných houštin s dosazeným podrostem kopřiv, kde v létě slavíci mění peří před cestou) je sklopka překlopená v klobouk. Není dnes první, červenky podél motýlí louky opravdu jdou. Sletují do travnaté cesty a postupují dál. Přes pastičky. Odvazuji kličku a stříšku pokládám, naháním objekt k okraji a fixuji dlaní. Jako hráč s kytarou poslepu klouže v akordech, podobně vládnu trikem chytače. Objekt je ale pod dlaní přeci jen vypouklejší, a když ramínko odklopím, čučím jak vrána! Rezavý zjev, hledám mu do prstů nožky a už vím o kroužku. Číslice známé kombinace a eNko k tomu. Tenké jak vlas. Poryvy melou pámelníkem, když vylézám pod třešeň. Ten slavík je úplně klidný, už se od pouště na zvážení určitě těšil. Je ale hubený jako žebřiny, měl to nejspíše tip-ťop s cílovkou. Je ale doma a já mám na víkend co prohánět hlavou. Jaká síla! Co všechno v návratech české ornitologii dokazuje. Třeba i to, že má naše kroužkování na háku. Loni byl rekordman, posvícení ovšem každý den není.
Kolikrát jsme se už takhle spolu fotili..
Nikam jsem po cestě už ani neodbočoval, jel k talíři užívat uhlídaného dočkání se. Je to prostě zase už síla!
