To vy, kteří již stoupáte po Maďarech, a co nevidět překročíte státní hranici, abyste i naše jaro prohlásili za platné – vy život můj držíte v lesku. Za každé chvíle, o každém pomyšlení. Hrabu se v bedýnce a vybírám nástrahu na kolíček pastičky, která mi mnohého z vás na chvilku vsadí do ruky, abych se dozvěděl z vašich chviliček o něco víc.
O příletové rekordy nejde. Letos měním scénář pro novou definitivu. Nebudu objíždět širokou oblast pro první zápis „někde“. Ta Kniha je dopsána. Teď už začnu hlídat přílety do našeho parku. Po loňském zážitku s letitým mistrem. Na oblast 220 čtverečných kilometrů dojde v průběhu zdejšího „slavičího roku“.
A tak odjíždím se tam podívat. Třeba už se pod roštím mihne. Nezazpívá, ale křoviny ještě jsou čiré, ještě bych ryšavost ptačího pohybu zahlédnul.
Bez přehánění. Ptačí jaro letí, a my jsme tu od toho, abychom žasli! Kapacitu snad každý z nás má.
Park i po dnešní noci udrží chystanou bílou slivoní, mráz život ještě žít ponechává. Toť výzva všech výzev (moderním jazykem vyloženo).
