V parku opravuji kancelář (loni střecha protékala) a přemýšlím, co pro modráčky ještě udělat. Vždyť bychom je tu potřebovali udržet za každou cenu. Včera jsem další kus potoka otevřel z polehlého rákosí, stružka zaproudila a nadechla se světla. No a světe div se, najednou slyším zpěv! V povětří, jen tak cvičně. Zahodil jsem klempířské nůžky a letěl se zavěsit na zábradlí u jezírka. Jenomže on mě viděl a bylo po zpěvu. To přeci vůbec nevadí – sálá ze mne štěstí. Ovšem, kdo to je? Letitý zpěvák od loňska by tedy nabral zpoždění jako hrom. Vždyť pozítří končí březen.
Na síť to není kvůli povětří, v nárazech sem vbíhá od dráhy silné, ani žádnou v autě nemám. Roznáším pastičky do kvarteta, jestli je nový, budou stačit. Jako kdybych ani nesklopkařil, do setmění nic. Nezajímají ho zcela jednoznačně, na dohled byl několikrát. Vůbec jsem nehrál, to nechci podseknout. Jestli ráno nezafičí, přes můstek mu jednu natáhnu, pokud ho ovšem noc nesebere. Pak si ale říkám, to by sám od sebe nezpíval. A když jsem viděl, jak v novém potoku přeletuje, je to překrásné!
Je vysoké datum, doufám, že je náš.
