Přílety modráčků pod Rachvaly váznou. Ze tří je doma jediný, na Zvolínku. Je to základní lokalita, odkud se zřejmě před lety rozšířili.
Hladina rybníka zabíhá do rákosí oválným okem, místo obtížně přístupné. I když stojím na mezi, do porostu vidět moc není. Modráček je po příletu téměř bez zájmu, ale na chvíli přeci jen zazpíval. Před tím jsem ovšem jeho břidlicový kabátek viděl, teď v místě jiného není, krom páru strnadů rákosních. Ti jsou jiní. Hlavně se úplně jinak chovají, tady má pozorovatel tu čest se slavíkem. Do dalekohledu jsem jej nedostal a chytat budu jindy. Písnička ovšem zahřála. Ohlídal si klasický motiv, ale pak už to byla divočina. Co všechno tihle slavíci do hrdla poberou!
Rybník je pro oblast centrálním nocovištěm špačků. Vysokonapěťový převaděč je jimi zatížen jaksepatří. V momentě, než tma nakročí a oni slétnou do třtiny. Na mezi střižené od divokých hus je ze špačka peří. Má ukousané brky, nejde tedy o predátora s křídly. Samozřejmě, že tak početná pospolitost láká kdekoho. Ptáci jsou schopni rákosí polámat tak, že se rybníkem napříště posunou jinam.
Sasanky pod jabloní mají poupata, jakoby v břehu nasněžilo. Ta jabloň je letitá, pamatuji ji jako kluk. Už tenkrát tu stála. Jen o kousek dál na staré hrázi má sestru. Tam hnízdí slavíci praví. Strom je ukrytý v trní, když ale kvete, provoní se až k naučné stezce. K těmto veteránům nikdo nechodí, ani s košíkem. Možná kdysi. Jde o staré odrůdy, kdy jablka nejsou úplně úhledná do obchoďáku. Je nám to s tou pamětnicí ale docela jedno, jak uzrají za létem, zastavím se znovu. Dokonce loni, kdy nikde po jabloních nebylo nic, tady v tom „tunelu“ se v poklidu zrálo. Na chlup přesně příběh, které umí psát zdejší krajina. Jaké se jen tak neonosí.
