Jsem tu s tím zas. Přináším příběh včerejška a přemýšlím, že slovo „náhoda“ uvrhnu v zapomnění.
Jakmile vystoupím z auta kousek za městem, kde máme sady se slavíky, jako bych slyšel prazvláštní pobídky. Jasně, v zázraky nevěřím, náhody dopadnou nejspíš podobně. Bude to hlava a její procesy, dopované zkušenostmi a touhami. Bude to chuť vědět vždy o něco víc.
Šel jsem zahrát modráčky, zda už nepřiletěli. Nepřiletěli. A protože poslední pole nad lokalitou číslo tři není uvláčené a zůstává v hluboké orbě, měl jsem poslední příležitost pohledat šutry. Rád bych dokázal přítomnost křišťálů přímo tady nad parkem. Daří se sebrat acháty, jaspisy, občas chalcedon s ametystem, daří se tajemné záhnědy, vždy více či méně zakouřené. Drobounký čistý kamínek skleněného křemene jsem už našel, ale potřebuji něco přesvědčivého. Vyskočil jsem tedy do brázd nad rybník, hlídal si stopy od posledně, abych nechodil v prohledaném, slunce od kostela už prosvětlovalo křemeny hodně naležato – a nic. Mám takovou zásadu, jakmile se dlouho, třeba hodinu – ano, tak jsou zdejší pole chudá – nenajdu ani achátek, půjdu domů dlouhý kus po kolejích v křeči, anebo se chystá pořádná rána. A opravdu dlouho nebylo nic, až pak kus zkamenělého dřeva, že kapsa zaječela pod jeho hmotností. Poplival jsem ho, abych viděl na kresbu, zda kámen vůbec brát, byl jsem vyplivanej, ale rád. Krásně se v brázdách čistí hlava, starosti padají do štěrku, myslím na krajinu. Jak mi tolik nejde o drahokamy, spíš o ni samou. Zas prožít euforii, že na to má. Dávno, že vím, že je dobrá, spíš tak nějak přehlížená. Taková „před rájem“.
Hodiny letí jako vlaky kolem po dráze, lidi si mne prohlížejí v údivu. Na detektoráře mám ruce prázdné a nejsem v maskáči, zemědělec by tady na hroudách nešaškoval, na hledání zlata to tady taky není. Přibyl konečně maličký achát, kdy vrstvy mu báječně prokreslil vápenec do klasiky. Proti slunci jde o falzum kandované třešně. Potom zas chodím, hnízda štěrku prohlížím v zastavení a předklonu, říkám – kdyby tohle bylo u Kněžmostu, tak mi šutry utrhnou kšandy. Tady ne, tady se docela vyčkává. Detektoráři to mají tak, že klíčový úspěch bývá v rezignaci po cestě k autu. Klasika. Já se otáčím, že už bych taky šel – a pak tam leží skoro na vršku hroudy! Světlo se strukturou láme, ještě jsem ho ani nezvedl. „Nálezovku“ nemám, nechtělo se mi lovit telefon z hloubky kapsiska. Stavím drahokam proti paprskům a on září. Paráda! Jde dokonce o dochovaný tvar krystalu z drúzy, to jsem kolem Klenice ještě nezažil. Krásná nápověda začátku, než ho stará řeka čapla nahoře a sem dokoulela. Tak přeci mi krajina dopřála mluvit k ní nahlas. Ty vzácné kameny jsou ale jen „oslím můstkem“ k daleko vážnějším rozpoznáním. Uzavírám do vzpomínek další důkaz o kvalitě víry v něco poctivého. Zas se to prostě muselo stát.
