Stojím uprostřed louky a slyším skřivany. Je chvíli po poledni. Nezastavují, letí k severovýchodu. Už to mne naladilo, ale pak o kus stranou putují čejky. Blýskají křídly, všemožně mění skupinu a táhnou. Musím se dívat, ta nálada je všemocná. Myslím, že toto je důvod mého kroužkování. Já tomu musím být na dohled.
Slavíky vidět cestovat nejde, jsou něco jiného. Tam je zas nádherné chodit k jejich místům a zkoušet krátkým zpěvem, jestli už náhodou nepřiletěli. A přeci jsem trošičku i u nich zahlédl. Bylo to v horách na Moravě, když jsem tam jezdil. Noc byla za půlkou, vítr se stáčel na ten správný, brzdící. S ním přišla mlhovina, ale zvláštní, jen jako chuchvalce. Bylo to jak od parní lokomotivy, jenže v tichosti. Pak už byli všude – ptáci! Společníci vyskákali a šli do kontrol. Nebylo to nijak monstrózní, protože vítr sítě mlátil přes ruce, aby nechňapaly. Za lampou neviděn, sledoval jsem cíle, jak přiletují žlebem sjezdovky a jdou ke mně. Až letěl objekt, kde jsem si tipl a pak se po něm kousíček stranou natáhl. A byl jsem přesný, šlo o slavíka. Urval jsem tehdy zážitek naprosto nečekaný – vidět jej ze tmy sletět a odhalit cestovní strategii.
Migrační neklid je unikum. Krásně je patrný u budníčků. Cukají tělem, pohvizdují. Jsou vyhecovaní. Jednoho listopadového dne jsem v polní rákosině zaslechl „migrační neklid“. Představte si listopad, to už v rákosí moc ptáků není, v terestrické rákosině pak žádný. A přeci se za okrajem ozývalo cvakání. Ač jsem tehdy neměl s druhem větší zkušenost, tušil jsem správně. Byl to slavík modrák. To byly ještě časy nadbytku volnosti a tak jsem jel domů pro věci a sítí jej chytil. Píšu to proto, že on taky bez jakéhokoliv podnětu si mluvil pod vousy. Jó, takový tahový neklid, to je věc! Mám v létě pocit, že než slavíky pustím k další cestě, že jej od nich chytám. Ne snad, že bych se klepal nebo si popískával, ale koukám do dálek, pořád. A v noci před kontrolami sítí nemohu usnout. Hlava je překrmena očekáváními. Vždyť si dovedu představit, jak na samém jihu Skandinávie se hromadí nezkušení tmaví slavíci před prvním přeletem vody. A pak už je pod nimi Slavičí háj a oni přistávají! Slyším ty hlasy, jak se podporují. Sedí za tmy v homolkách vrb a hledí k východu. Jak noční tmu ranní čas chytne pod krkem a začne přemáhat, pohnou se blíž. Za pobídkou. Pak už jdou u stolku na řadu, ohmatávám na spoji pásek hliníku pro bezchybné uzavření a oni odlétají… Už zase jsou sví a dálka provokuje.
Nikdy se mi to neokouká!
