Jinak to napsat nelze. Vysvětlím.
Abych odpověděl na dotaz, jak to je s tím mým psaním, budu muset nejedno vysvětlit. Psaní mohutné slavičí knihy se zastavilo chvíli po startu z důvodu neodbytných obav. U podobné literatury to hrozí úplně vždy, ale já bych nechtěl jít zcela podobně. Kniha se neobjeví, dokud některé otázky – “ležáky“ nebudou zodpovězeny. Já si ono dílo prostě zmrzačit nedovolím. Jediné, co mohu teď říct, těch listů bude svázaných sakramentsky dost. Potřebuji být zdráv, to je jediným inkoustem do pera. V kalamáři doufám, že je.
Začal jsem hned za výhybkou pracovat ale na díle jiném, kde ono nebezpečí „porodit mrtvé dítě“ tolik nehrozí. Spis má docela jinou povahu a tím i ruším prvotní nápad, že hlavní dílo by bylo hybridem. K odborníkům, i veřejnosti. Veřejnost odděluji a píši pro ni přesně, co jí sedne. A abych nebyl lakomý, tady je název: „Jak jsem poznával slavíky“. Strašně dlouho jsem hledal něco originálního a přitom přilnavého – teď už to mám. A když se tu po ránu zpovídám, k dětem svůj nápad držím též (o tom už jsem ale někdy mluvil). Tam je potřeba počkat (alespoň já to tak mám), až se přižene ten správný vítr. Vím, že se někde za Bousovem už pomalu zvedá. Ano, plachty mám po ruce od tenkrát, dobře o nich vím. Vždyť jsem je ani nesvazoval. Knížka byla brzy pryč i se svým nákladem, a to je pro autora zrcadlo, které by nevyměnil.
Tak, tady jsem odpověděl, vážení. Takhle to je – a kdo mne zná, ví, že se snažím slíbené ctít.
::: Končí měsíc pomalu a budou se ve vzduchu dít veliké věci. Bude to lítat.
Mne čeká prvního března, promluvit na výstavě v plechovém městě člověku, který, když jsem potřeboval dceři ke studiím malířskou praxi poté, co první kecal (to tak v životě bývá), druhý neuvěřitelně na poslední chvíli pomohl. Ano, byl to on – mistr Zdeněk Gola. Bude to podruhé, co budu splácet stejným způsobem a udělám to ohromně rád.
