Zima bude končit a ještě jsem ani na chvilku nepoležel v slavičím archivu. Tak jsem šel zalehnout. Procházím paklík hlášení, vybírám vztažené k nočnímu chytání a pak mne napadne vyházet meziroční. Nechal jsem v ruce jen taková, která se vtahují k létu, po konec roku. A čekal tam na mne objev. Nádherný.
Člověk by řekl, že stačí arch přečíst jednou, nejvýš dvakrát hned jak přijde, a je po slávě. To by ovšem z badatelství byl jen slabý odvar, tam nerozpoznáte nic. A taky jich musíte mít pořádný vějíř, aby bylo co k čemu přiřazovat. Ach, to je zábava snů!
Na rovinu tady teď říkám, že jasné nad slunce, kolik jsem toho doposud neobjevil z těch linek údajů. Musí být vždy jen ta nejlepší konstelace. A veze to prémii. Tu vždy. Jako v nejkvalitnějších parfémech vydechují z karet vzpomínky. Tady už věda dostává výrazně na zadek, ale já si podobné dovolit mohu. A to je teprve zábava! Místo kroužkování – Stará řeka! Jak tam voněla voda za prudkým sešupem! Ale já její vůni znám odedávna, když jsem s dvěma „bambusáky“ a Stabily 341, silonem z Plané nad Lužnicí – pětatřicítkou, barvy modré, sedal na mlýnské stoce a čekal na úhoře. Voněla vodní tříšť úplně stejně.
Přemýšlel jsem, co udělat s výzkumem, až se čas nakloní. Pokud nebude mezi pěti dětmi nástupce, nabídnu vše muzeu do Mnichova Hradiště. Jinam ne. Zde se mnohé výrazně zlepšilo.
Kdykoli beru karty hlášení do ruky (mají samozřejmě i elektronickou verzi, ovšem já mám rád po staru), vím, že něco najdu. Že chytnu stopu jak Vořech s nosem v hlíně. Pak lítám od jednoho spisu k druhému, klikám v souborech fotek, prohrabávám náměry peří. Žene mne tucha, že o zbytečné kroky nemůže jít. Někdy se ale stane, že stopa se ztratí a návaznost nedostaví. Na přeblikávači se zlověstně rozňala červená! Však ona, potvora, zhasne. Jen třeba chvilku vydržet.
