Hliník nedostává křídla jen v leteckém průmyslu, hliníku křídla dáváme i my.
Sedím nad zásobou kroužků, nachystanou pro letošní rok. Nejvíc je těch na žlutých bužírkách, typ „N“. Mám je především na slavíky, ale dostává takový třeba i brhlík. Mám jich tu sedm set a hodně přes polovičku jich během roku vzlétne.
Kroužek je základ činnosti, s jeho nasazením a pečlivým uzavřením jdou další kroky. Slavíka je potřeba od paty po zobák prohlédnout, změřit a zvážit. Člověk by myslel, že se rozměry budou stále dotýkat, ale rozdíly opravdu jsou. A možná i zákonitosti. O měření běháku jsem si zkraje myslel, že bude nanic. Že to je pořád dokola. Není. To jsem jen zprvu natrefil slavíky sobě postavou podobné, pak přišly šoky a opět tichá výpověď. Rozevíráte dlaň a hliník odlétá. Nachystán někdy promluvit. Kéž by promluvil kroužek každý, to bychom byli vzdělanými. To se neděje, i když i po smrti opeřence, dávno odbyté, jsou tu ještě detektoráři. A těm to panečku jde. Naprosto nový zdroj poznatků pro stanici.
Dívám se do bužírek s třpytem hliníku a uvažuji, jakou váhu kovu jsem za léta na slavíky navěšel. Samozřejmě, že by to spočítat šlo, plus mínus autobus. Nepřesně proto, že dříve typ „M“ byl tenčí a já už dnes nevím o kolik. Pořád se na kroužky dívám a tipuji, kolik jich tak může ležet po Africe. To by též bylo záhodno znát. Jdu ale v rámci pozitivního myšlení vyprávět o těch, kteří se zpátky vrací. To je veliká parádička. Já nevím, jestli si dokážete představit, ale když prochytávám stará místa, kroužek je přítomen každou chvíli. Slavičí samozřejmě, ten ze žluté bužírky. V čase, kdy jsem jej stahoval a kleštičkami přehlazoval spoj (deformace z mého „umění v železe“ okolo výhně), nevěděl jsem, jestli právě tento bude meziročně připomínán. A teď si vezměte, že starý mistr ze Slavičího háje – od lavičky, se vrací takových let! A moc bych si přál, vidět jej po roce zas. Ten toho pamatuje! Park byl tehdy – ani ne – čtvrtinový, měl jsem tmavších hned několik vlasů, kroužky za prvním písmenem neměly přídavné „A“. Jenom on – zpívat se pořádně nenaučil. Opravdu není složité, poznat jej po příletu podle not. Nejhorší zpěvák z pěti tisíc okroužkovaných. To je můj názor, slavičí dámy to vidí jinak. Což je dobře a už jsem zticha.
Kroužky už čekají a je jim jasné, že nejnižší číselná řada bude na řadě první. Ta letos poletí na každý pád. A budou mezi nimi tací, co odletí na nohách slavíků místo na západ někam k východu. Určitě to zase přijde. Bude jich do padesáti. Ty se proletí maličko dál, skoro na konec Afriky. A bude mezi kroužky jeden – dva, co toho příliš nenalétají, více našoupou. V podzimu je obdrží brhlíci z naší zahrady za kovárnou. Pokud výlet opravdu natáhnou, bude to někam tady za Hrádek. Proužku hliníku to je asi jedno – pozor, i takové kroužkování je ovšem žádoucí a cenné. Nejsme na soutěži poštovních holubů. U brhlíků sledujeme věk, kondici, i právě to, abychom mohli říct, že místům jsou převážně věrní. Ale, než to tu dnes zatáhnu, rád bych se vyhnul nepřesnosti a doplním, že i mladý brhlík tu a tam může napálit dálky a zakusit svět. Patrné to je na chytacích stanovištích v horách, kde druh normálně nehnízdí.
A jdu se vážně dnes už podívat po fotografii, nebo sem pro neplnění slibů nebudete chodit.
To je on, co jsme o něm před chvílí tak „hezky“ mluvili.
