Jsou prvními „rezavochvostými“ u nás v zimním čase. Kdo bude další? Slavík modráček?
Sám jsem jej nikdy v zimě neviděl, ale netvrdím, že tu nemohou být. Nenavštěvuji totiž nádraží a podobná místa s předpokládaným výskytem. Oni potřebují haly nebo výběhy koní, změť městských domů, kde řinčí sklenky s psím vínem. Loubince máme nejvíc v Kněžmostě, rehky žádné. Kdybychom měli, nahlásil bych je k připočtení, oni se totiž monitorují pozoruhodným projektem.
Dívám se po nich na fotografiích a žasnu. Je to tak – žasnu. Kdyby se tu zapomněl nějaký starý kominíček, ještě bych pochopil, že třeba k odletu už nenašel sílu a bude se hráti o vše. Ale oni se přidávají mladí i samičky.
Zalíbení v liánách lidé mají stále vysoké, sám je mám rád. Berete si k bydlení další parádní životy, ač jsou to „jenom“ větve a „bordel“. Jak nejeden komentář mumlá. No, já a rehkové to vidíme jinak. Oni na podzim vsadí na jejich plody (ty poměrně dlouho vydrží neplesnivět) a poté věří, že sluneční strany míst zburcují nějaký hmyz. A pak už do jara dohlédnout!
Je to tu někde vyslovené – nekecám – myslel jsem si u nás v parku na modráčka, tehdy. Šel jsem lagunou (o čase zimy bez mrazů bývá přenádherně mocná) a slyším kontaktní hlas. Prostě „cvakání“. Problém je v mých uších, možná i v známé pravdě, že „přání je otcem myšlenky“, ale já ten pocit opravdu měl. Až jsem roznesl dvě sklopky na odchyt. Nesklapla tehdy ani jedna a víc jsem hlas taky neslyšel. Proto ten zážitek – sice držím, ale nepočítám. I v tom je ornitologie krásná, nemyslíte? Můžete si dělat v jejím rozměru, co vás napadne. Nemyslím blafovat veřejnost nějakými úlety, ale listovat v tématech všelijakých. Sledovali jste někdy po vodách třeba ledňáčky? Víte, co to je za luxusní svět? Nebo skorce, když vyrazíte za jejich vodami. V prvním případě stříbří drobounké šupinky na zobácích rybaříků, v druhém podhorský jemný písek v zákrutech skleněné vody. Ano, taková je Zábrdka tady u nás, nebo Malá Mohelka. Jezdíval jsem tam kroužkovat, o tomto čase jsou už ptáci natvrdo rozhození do revírů a atmosféra k nakrájení. Napětí všude, slunce k tanci burcuje hormony – a krajina? Nádherné ticho lesů, kterým se k vašim uším na chvíli prostřílel jen černý datel. A pak už zase klid. Jen cákání vody, když skorec olomí pod hladinu. Máte síť nad vodou raději výš, podestlanou naplaveninami, abyste letícího potápěče na chvilku nadzvedli. Aby se vešel do kapsy. Pak vaše ruce bojují se silou nohou, ale i křídel potápěčů. Ano, výpověď o jednom z ptačích svérázů směrem k vám právě začala… Ne. Tato scéna ptačího společenstva mne baví nejvíc. Ornitologie. Jak vkusné zhodnocování chvilek našeho žití!
Začal jsem u rehků, a jsme hluboko v lese. Nu, což! Snad jsem postihl, co k postižení jsem mínil.
::: Někdy zas budou i fotky, k doprovodu. Třeba vydržet. Možná se po nějaké ještě podívám.
