V pořadí III. díl přinese jarní Kroužkovatel.
Nemohu jinak, to téma je jak živá voda. Kdykoli vzpomenu, letí nálada výš. Šťastná chvíle tenkrát na Žehuni! Jasně, bylo by pro mnohé lepší, kdybych vše objevil u nás v parku, ale ne. Tam se to předtím moc nepovedlo. Pravěk opravdový. Na dost dlouho jsem se nechal odradit.
Vidím to pořád, tam, mezi rybníkem a vyvýšeným náspem rychlíkové trati. Ještě dvacet minut před rozedněním jsem netušil, co se na mne řítí. Neznámé. Šel jsem alejí na třetí kontrolu od půlnoci, sítě na tyčích držela beznaděj. Plán byl, jak se rozední, všechno zabalit a na druhý večer už ani nečekat. Padat domů. Dodnes nevím proč, šel jsem kontrolou malý moment před rozedněním. Jako obvykle nahlédnout do okraje louky průjezdem v pásu křovin, kde byly sítě – že počkám chviličku a začnu stahovat. Nešlo ale uvěřit očím! Okoukané obrazy bídy někdo spravedlivý přeinstaloval. Situace jiná předchozích, šokující. Ač jsem se dopustil chyb při vybírání, stálo to za to. Určitě jsem třeba měl netopýrem rezavým začít a ne ho nechat, až přijde řada. Síť ve svém sektoru poničil.
Pak už jsem se s pokusem nedočkavě vrátil do parku na „opravu“ v novém pojetí. Na výsledek se už dalo koukat, metoda začala růst.
Od napsání II. dílu uběhlo pěkných pár let, třeba předložit III. Bude závěrečná, jiného se už vymyslet nedá.
Za ten čas dostaly značky stovky slavíků a nebýt možnosti přehrávání zpěvu, chodili bychom zpod větví paběrkem. A tak mi přijde líto starých chytačů, které jsem je znal. Zasloužili by si jízdu vyzkoušet. Kdo věří v další životy – třeba už metodu dávno používají. Třeba.
