Bude to s počasím jako loni?

Žádné komentáře u textu s názvem Bude to s počasím jako loni?

Končící zima tentokrát sice sníh ukázala – a dokonce opakovaně, ale mírná je stejně, jako ty předchozí. V Slavičím háji už některé pupeny keřů jsou před otevřením, poupata ukazují sněženky, chystají se v trávě prvosenky. Začíná mne tížit obava, zda jaro nebude tragické jako předchozí.

Je večer… Čekám u louky na sovy, abych si užil nevšedních momentů. Jedná se o kalouse ušaté. Sobotecký Humprecht je nasvícen, obzor s ním vypadá moc pěkně. I město vedle po pravé straně se leskne, není to odsud daleko. Teplo vypadá jinak, ale zima není. Za náměstím přes park ve směru západním tmavne vlnovka Chloumeckého hřbetu. – A sovy už přilétají. Kolébají se trávami, pak prohledávají sady. Jsou hladové. Šlo by je asi chytat a kroužkovat, mám to zažité, ale poslední roky už mimo zelenou část roku nelíčím. Pak výhradně na pěvce. Ten svět mi je nejblíž, a slavíci v něm trumfem.

Prořezával jsem stromy a nacházel hnízda. Hlavně ta, krytá dřív vysokou trávou. Takové keříky nechávám od zdola větvit, dobře vím, že to ptáci na jaře ocení. Chovám se v parku už tak, jako by mi opeřenci koukali přes rameno. Soužití je to moc fajn. Raduji se z každého hnízda ťuhýků, míváme po šípcích tři až čtyři páry v celém území. Je to tím, že louky produkují velký hmyz, což ťuhýci musí. Člověk se během ptačího roku hodně naučí, a to jsem si myslíval, kolik všeho už znám. Kdepak, příroda je nadrozměrná.

Když slunce teprve zapadalo, prošel jsem prostředí zeširoka. A uvědomil si, kolik tváří park dnes už nabízí. Včetně parádních mokřin. I rákosiny posilují, což vítám. Z pod oblohy totiž pak všechno vypadá magneticky a z ptáků pro zastavení či pobyt vybere si každý. Když jsem zmínil rákosí, i teď jsou v něm křídla. Jde o modřinky, což je pro ně typické. Je to taková záložní spižírna, ze stvolů dobývají larvy.

V mládí jsem vlastnil knížku Kapitoly z přírody. Byla mnou ohmataná, špinavá mezi listy, jak jsem v ní pod zátěží lisoval kytky do herbáře. Dnes ovšem vím, že všechna ta provinění vkládala krůčky pro stoupavou cestu za poznáním. A k vrcholu už zdálky vidím. Pro sestup musí zbýt síly – přesně, jak říkají horolezci: „Cíl je až dole!“. Dávno jsem odešel z posledního výškového tábora, opatrně stoupám – a je to tak krásné. Plné překvapení. Na cestě jen sám se sebou, soustředěný. Hned jak se o neděli rozední, vyjděte někam pod kopec a zkuste si to. Alespoň takhle v malém. Zastavujte se s myšlenkami, hlavně pod vrcholem. No, a pak opatrně dolů. Buďte jisti, zažijete.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

css.php