Paměť stromů
Název, který je dávno proslavený, neumím nahradit výstižnějším, proto opisuji. Tvořím vlastní věci, nemám takové zápůjčky rád. Tady s tím ovšem sám nepohnu.
Do dubového kmene byly kdysi dávno zaraženy hřebíky, které nesly ostnatý drát zábrany. Z časů, kdy jsem byl mlád a mísy často procházel. Ostnák měl zamezit divokému skládkování. Smeťák se podobným místům říkalo. Vzpomínám, jak na cestou od lesa vždy vybral ráfek jízdního kola, lepší byl přední bez brzdící náboje, a kilometr k městu jej v běhu poháněl hůlkou.
Na lomu v dřevě je dobře vidět hřebíky, zarostlé v tkáni. Patrný je i účinek mízy, jak železo rozebírá, degraduje.
Proč mluvím o paměti stromů? Podle nasazeného pátrání s využitím nižší matematiky a sekery jsem spočítal letokruhy zhruba od třetiny délky „utopeného“ hřebíku směrem k okraji. Plus – mínus je jich mírně nad padesát, což se kryje se vzpomínkou na ostnatý drát.
Stromy jsou spolehlivými pamětníky časů a zdaleka ne pouze teď a tady zmíněného půlstoletí. Pamatují víc. Pro mne byl ale opravdu zvláštní pocit, když jsem na řezu „tinkturovitý“ signál objevil, doštípat se dřevem k dávno zmizelé hlavičce hranatého hřebíku a dotknout se jej prstem.
Byl jsem natolik soustředěný, že to snad i brnělo vzpomínkou na potichu zmizelý čas dílu mého života.
