Je inspirující, dívat se do tmavnoucího koberce květin našeho parku, jak se přemnohým nechce končit. Ta síla je znát. Hemžení je natolik viditelné, že přilákalo pozdního ťuhýka, nalovit si. A nad loukou se nejen poletuje, ale i odlétá. Tím, kdo z odlétajících je nyní početným – dlouhozobka svízelová. Znáte ji určitě kdekdo. Ona je v místě spíše prolétající, s blížícím se podzimem migruje do Středomoří podobně, jako řada můr – osenic.
Mezi místní – a rozhodně překvapení směrem k datu výskytu – patří otakárek fenyklový. Prostě, je na něj pozdě a on tu je. Psal se pětadvacátý den září.
Pole nad loukou je seřezáno do strniště, lidé jdou paběrkem. Sbírají spadané kukuřičné klasy slepicím. I tenkrát tak bývalo, když jsem k rybníku před půlstoletím chodil starat se o rybí násadu. Pak se vše zlomilo a přišla ornitologie. Kývnul jsem, a ona zůstala. Kdyby jsme si nepadli tehdy do oka, nestál by nikdy Slavičí háj a dlouhozobka by krajinu nejspíš přeletěla.
Teď tu jsme všichni spolu.
