Kecal jsem. Louka dneska byla motýlí. A jaksepatří. Ještě sílu mají. Byl jsem tam po práci jenom na otočku, vyměnit zámek dveří. Sluníčko bylo v ráži a já na cestě zůstal stát. Nechápu, kde se těch motýlů tolik vzalo. Babočky – snad všechny druhy. Samozřejmě, krom osikové, ta v parku sice je, ale má docela jiný životní styl. Modrásci, okáči, bělásci, hromada můr..
Kolčava táhne přes cestu hraboše. Píšu ji na seznam, ještě ji nemám. Z druhého konce poštolka visí nad květy a pak útočí. Je to sameček, co hnízdívá vzadu ve fabrice. I letos vyvedli.
Vrabci padají do plevelů, kde semínka leží už po zemi. Úpolníci přesně tohle milují. Zázemí mají v keřích u cesty, ptačí zob narostl do pořádné záclony, jsou v bezpečí. Hluboké praskliny v hlíně se zacelují, jak teplem zvětrávají okraje rýh. Dosil jsem místy kopretiny.
Byl jsem před tím v zaměstnání a opravil na stezce „Dvojce“ všechny tři lávky. Slunce hřálo a den za hladinou byl tím krásnější. Nespadl vichřicí ani jediný strom, pokud bych uznával zázraky, byl by to jeden z nich. Měly spíš ale kliku, vítr přiletěl jinak. Staré sosny ve svahu nad rybníkem o tom vědí své. Ta, co je výš nad lavičkou, přední stranu nádherných paží válí po zemi. Mám s tím akorát práci. Prosmolené šupiny voní, jak větve japonskou pilkou dělím a odklízím. Nikdy bych v rukavicích nepracoval, i když jsem ulepený, jak ptáčníkova brašna. Nebral jsem je na ruce ani v kovárně, pracovat by mi nešlo. Podle toho taky mé dlaně vypadají. Teď ale voní po smůle a vydrží to až domů k umyvadlu.
Mám fotku hladiny s písčitým okrajem. To rybník umí, i když je ještě jak hrachová kaše. Tady jsme se koupávali za mého mládí, už to je pryč.
Míjím slavičí plácky a myšlenky přeskočily náhon tam k nim. Ani se nezeptaly. Co bych si ale bez slavičích zážitků počal? V krajině byl bych poloviční. Za to jsem mistrům nikdy snad ještě nepoděkoval.
Díky.
