Bez ohledu na to, zda se ptáci chytají či nikoli, zážitek to je pokaždé.
Akce směřuje k závěru, už by se dalo dohlédnout určité srovnání mezi roky. Letošek jde ve stopách předešlých, což je skvělé. Potvrzuje to scénáře slavičích průtahů. Vypovídá o tom, že nastudováno je správně a mohlo by se představit. Rovněž fascinuje. Fascinuje v tom, že subjekt tak volný, jak příroda je, může nést podobné přesnosti. Co s tím kdo nadělá? Kdyby byla noc sebepříhodnější, slavíci jsou pryč. Po cestě dál. Tak to prostě být musí. Chtěl-li jsem víc zažít, měl jsem se víc snažit. Ale jak? Vždyť jsem z místa pobral maximum. Jasně, na nápad s posledním typem dochytávání jsem přišel dost pozdě, ale štěstí, že se tak vůbec stalo. Často jde o rozličné náhody, spolupracující s houževnatostí a vytrváním. K ověření však prostor byl dostatečný a zážitky z toho vrcholem letošní aktivity.
Tropická noc natáhla do kotliny netopýry. Přišli za nalákaným hmyzem, hmyz zas za jinou příležitostí. Chodil jsem po trávě bos a křižoval nocí. Přemýšlel o tahu, o hvězdách, o této krajině – taky o lidech. Horký vzduch i kolem půlnoci prostupoval křovinami, odvaloval se a zase vracel. Město vedle po půlnoci usnulo, dost mne to překvapilo, byla sobota. Bylo dobře vidět, ale ptáky jsem nad hlavou tentokrát nenalezl. Nemám nejlepší dalekohled, ale jiný shánět nebudu. Mám to tak u věcí se vším. Vážit budu do posledních dnů na pružinové váze od Švýcarů. Šupléru taky čtu bez moderního displeje. Jen čekací boxy, ty jsou z nového století, moderní, jedinečné. Slavíci z nich po dočkání se konečně nejsou rozcuchaní či urousaní. To je vynález vynálezů! S výměnným savým dýnkem. Okrouhlé, že nevznikají rohy, které mohou peří svírat, popotahovat.
Šlo od svítání dál a bylo jasné, že slavíků dnes víc nebude. Končení sezóny ale jinou tvář najít nedovede. Byli mladí, obecní. Alespoň si determinaci člověk užije. Hned vidím, že mám jednoho z těch, kteří mají obdivně široká pera rýdováku. Poznat jsou i potom na hnízdištích. Tak jsem jev vyfotil.
