V čtvrti mého dětství žil kluk o mnoho starší – Vašek se jmenoval. Měl povysazené oči a pořád koukal nad hlavu. Co hledal v době horkého socialismu, nevím. Naše babka jen každou chvíli hudrala: „Nekoukej furt nahoru, budeš jak Vašek Posltu!“. Mě ale zajímalo ptactvo, což ona nepobírala.
Vzpomněl jsem si na to ráno ve čtyři, byl jsem jako Vašek. O ptactvo šlo ale nepřímo. Bál jsem se deště. Byl ohlášený, takže prostě vstupoval po jistotě. Mumlal jsem mezi jabloněmi s doplňkem křovitých vrb, ať ještě nelije, že mám „předjednáno“. Nelilo, ale kapky do deštníku už neodbytně ťukaly. Jde o dvacet minut, kdy se dějí věci, to přeci musí vydržet! A mohu říct – jak v životě mnohdy i jindy – prošel jsem o fous.
Vše je u nás nastaveno po jistotě a svižně. Sítě jde vyřadit ve chvilce, věci nastrkat pod střechu budoucí stanice na podvozku, co měli komedianti ke kočování. A tak se i stalo. Potom déšť zmírnil a za mými zády slyším v louce šumění. Dopíjela.
