Přesto, že stránka je k čtenářům spolehlivá a každou chvíli visí nějaká informace, letní veletoč nestíhám. Přibral jsem totiž v parku k slavíkům ony senzační motýly, s životem – opatrně řečeno – neskutečným. Přibral jsem je především proto, že jsou „naši“. Je to jako kdysi se slavíky, když jsem pro ně stavěl bydlení na klíč. Jako s modráčky, když jsem zkusil spíše nemožné – usadit je v nachystané slati. Teď máme zápřah motýlí. Opravdu se potvrdilo, že v prostředí jsou. Ne početně, ale jsou. Chce to na příští rok ještě vstřícnosti, ale vždy je důležitý klíč, aby člověk uviděl za dveře. Dokonce takto přenocují.
Mezitím kosíme květnatou louku dle pravidel. Pro mne to znamená nové téma, ale člověk úkoly mládne. Jsou z nás ranní sekáči. Za rosy, s kafem ve flašce. Kosa už šustí při žatvě i mně, zprvu to tak nebylo. Potřebovala doladit.
Ptáci šli včera nápadněji již do noci, rozhýbalo se také rákosí pod soutokem.
Soudím, že první vagóny vlaku na jih jsou místenkovány oblastním pěvcům, po půli prázdnin začne poctivý frmol, to už poteče kotlinou „sever“. Je velmi zajímavé prohlížet rákosníky zpěvné. Jak to mají s odlišovacími znaky a podobně. Do třtiny přišli v máji poslední a první ji opouštějí.
Druhy zpod kleští přibývají, park nyní zve krutihlavy k mraveništím, slétají se dlasci. Včera první velký rákosník a zelená cvrčilka. Mizí proužkovaní rákosníci, jako vždy touto dobou. Kam pospíchají, nevím. Zpěvné bych chápal, mají světa lán. Stejně je to vzrušující. Ať žije nahlížení!
