Tehdy bylo žádoucí usadit slavíka obecného v novém prostředí, pro zaniklá hnízdiště původní. Začátky pionýrské, ale podařilo se.
Druhý pokus cílil na slavíka modráčka středoevropského, práce v holínkách bylo třeba vykonat hodně, najednou ovšem v prostředí zpíval! A už se vrací.
Před lety byla smazána z mapy výskytu populace silně ohroženého modráska bahenního u osady Matice. Mraveniště i živné rostliny zaklopilo parkoviště, kdy pod ním nepřežilo nic. Já jsem si však za těch pár návštěv (chodil jsem do sousedství na slavíky) motýly oblíbil. Jsou nenápadní, prostí stejně, jako jejich krajina. Samička skromnou zůstává, sameček do chvíle, než dojde k odlétání. Pak zajiskří modř, ale pro rychlost k nám běží o sekundy. Tito modrásci, a jim podobní, neukazují líc křídel na objektiv.
Když jsme si dopřáli květnatou louku, napadlo mne modráska usadit u nás. Ze všech tří záměrů jednoznačně nejsložitější, nejbláhovější. Kde motýly vzít i přesto, že bude v louce klíčová kytka – krvavec a kolem v dosahu rezaví drobní mravenci s mraveništi.
Květiny už rozkvétají, z dvou stovek kvete zatím zlomek. A přeci se včera ukázalo, že odvaha zkoušet nemožnosti, se může vyplácet. Dva modraví samečkové již kominíčky zdobí. Jen opravdu obtížně jsem v následujících minutách událost rozdýchával. Jak to je vůbec všechno jen možné? Proč máme při práci takové štěstí? Modráska bahenního připisujeme od včerejška na seznam Slavičího háje a budeme chodit sledovat. V počítání, jednom z nejkrásnějších.
