V noci jsem nechytal. Po půlce měsíce bych si podobné nedovolil, teď můžu. Odradily mne povětrnostní události v parku.
Oblíbil jsem si pro volný čas sedět v křesílku na střeše maringotky a z posedu skrze ostřící skla dívat se kolem. Tak vnímám úplně nejvíc kontinuitu s kotlinou. Jsem jeden z mnoha organismů těch míst. A nedbal jsem temna, obcházejícího vlny Rachval po východním okraji, věděl jsem, že můžu zmizet pod střechu třeba i hned. Bouřka byla ohlášena na osmnáctou i s několika vykřičníky. Vše bylo nakonec pravda. Ale to divadlo! Dokud jsem mohl být na střeše. Vidět schovávat se motýly z louky, zažít střídání vzdušných proudů kriticky rozdílných teplot v několika okamžicích – to nebývá o každém dni. Navíc se tady říká, že jde-li bouřka od Křižánku, bývá to pro město zlé. A pak už jsem sjížděl po žebříku k zemi.
Do plechu střechy mydlily jednu chvíli kroupy velikosti hrubých lískových ořechů a přesně po těch ve finále na keřích máme. Jsou pryč. I když noc byla v poklidu (hodnoceno z postele), věděl jsem, že kdyby nic a ptáci přeci jen vzlétli po karambolu, bude pořádná mlha. Proto jsem akci zrušil.
Cesta od Dolního Bousova k Hornímu už v úseku Červenského rybníka napovídala, že ve směru k Hradišti bylo ještě nepředstavitelně hůř. Bouřka totiž Klenici obešla, uhnula k řece a porážela v cestě opravdu mnohé. Nebývá, že Kněžmost o prvních úderech po vedru sáhne na vodu, ovšem tentokrát si vykoledoval. Při všech uznáních škod, zpoždění na cestách i mnohém ostatním, je potřeba říct, že i takovéto jevy jsou obdivuhodné, vzbuzující respekt.
