Škoda, že léta utíkají. Dělal bych stejné, co dělám, ještě daleko víc. Motýlí květnatá louka, po krvi z Markvartic. Splnilo se všechno do posledního semínka, co ten muž slíbil. Před nedávnem ještě polochcíplý kus pole pulsuje tisíci životů. Jenom tak hodím okem a nasypu pár jmen: srnec, zajíci, skřivan, otakárci, žluťásci, vřetenušky, babočky, bělásci, modrásci, okáči, soumračníci, perleťovci, pernatušky, osenice, čmeláci, včela samotářka, včely jiné, vosičky a vosy, pestřenky, tesařík pižmový na záletu od vrb, střevlíci, páteříčci, ještěrky. A tento duch..
Slunce řádí, mraky se ho bojí a v úctě obcházejí. Kotlem při Klenici zavoněly žně. Naučnou stezkou jdou poutníci a ptají se po záměru. Vždycky odpověď mám. Jedna z kolemjdoucích zmínila večerní vůni. Ano, to mne nenapadlo poznamenat. Dílem ku barvám rovnoměrným je to opravdu síla! Lidé vstupovat nesmí za provázek, ale teprve tam vidět kytky! Na holinách se krčí a září každá po svém. Myslel jsem, že taková pohlednice s razítkem dětství už nikde neexistuje. Že pestré voňavé louky už nejsou. Že takovou už nikde neuvidím. A je to tady, čerstvě před očima. I s hromadou rmenu, který však musí pryč.
Hodil jsem přestávku na zchlazení jazyku, vzal židli do cesty a posadil se. Až teď je vidět, kam skřivan zapadá, když zpěvník pustí k hroudám. Jak včely kmitají k nejbližšímu úlu kraje města. Jak uplatněné feromony matou hlavy motýlů a zmámením stižená jsou i jejich křídla. Běží tu o kratinké časy životů na plné pecky. Kdo by teď vzpomněl mrazíků, co stromy potrestaly.
Od rákosiny notuje zpěvný rákosník. Začal pozdě, ale léto bude delší. Je první den, co neslyším kukačky. Nutno stav hlídat, myslím, že už se neozvou. Že letí k moři. Tím hnízdní sezóna dostala první trhlinu. A schytá jich dost brzy víc.
