Neznám lepší místo, potřebuje-li člověk k výzkumu klid, než jsou Končiny za Dolním Bousovem. Lidská noha tam nevkročí, k sídlům dostatečně daleko. Lesík je impozantní, s vývěrem vody, která už zase naštěstí víří. Spíše povířívá, ale studánka to je poctivá v chladu, třpytná. Během odchytu jsem ji opět jaksepatří vyčistil. Ono se ale pro místo hodí, že nikdo nechodí. Velebnost po špičkách tady došla ke jménu.
Odchyty se tu ovšem nikdy moc nedaří, tím, že přicházívám pozdě. Když máj je minulostí.
Teď pnu sítě, co stačí tyčky, tedy tři. Načasování návštěvy je ale potřebně přesné s cílem znát stav hnízdění, zachytit a zdokumentovat mládě. Zejména kvůli letošnímu zrychlení téměř všeho, pak i slavičího roku. Na smůlu je dokola kolem řepka, která dovolí slavíkům vypadnout brzy od rodičů.
Slunce opéká zem polední silou, studánka se průběžně bude hodit. Stáli jste někdy nad studánkou? Myslím – divokou? Kolem stopy zvěře a v svěží zeleni odtokový dílec z pomněnek. Chce někdo víc? Vrásčitá vrba, zohýbaná letokruhy, vzhlíží se v zrcadle. Stáří ji natolik sluší, že jiného k sebeobdivu nepustí.
Dnes jsem neměl odejít chytačsky nespokojen – a už to začalo.. Všichni tři koncertmajstři postupně v sítích. I prohnaný ze severního okraje jako retrap, zbylí čerstvě do kleští. A než jsem začal s balením poslední sítě, byl najednou tam! Mladý slavík, jak jsem si přál.
Pustil na sebe ještě o pár vět víc, než jsem potřeboval.
Za chvíli stromy hleděly k mému vzdalování a ví, že letos už nepřijedu.
