Ponechme stranou vědecký rozměr tohoto schytávání a zaměřme jinam. Loňského léta po první odchytové noci kroužkuji slavíka, který vypadá takto:
Rok běží, až doběhne na konec. Pak si zvykáme psát nový s čtyřkou na konci, najednou je tu jaro a začne další slavičí kroužkování. V rámci něj na jednom místě, kde pár zrovna vyvádí mladé, se chytí otec od rodiny tento:
Jde o stejného jedince, jen v odstupu jiného životního cyklu. Slavík jím prochází a plní poslání věčného ptačího směřování.
Opsané se mne silně dotýká. Jsem součástí onoho velkého směřování a myslím, že zrovna to je jedním z kolekce magnetů, které mne v scházení drží. Životy nám kráčí paralelně.
