Projíždím kapsy, co jich mám, a nejsou tam. Dny slavičího roku, které uplynuly. Měl jsem něco udělat jinak, abych možnosti pobral? Jedno pro druhé je v trapu. Slavíci vyvádějí, moc času tedy nezbývá. Utrácel jsem, když bylo po příletu, teď kredit chybí. Je to však každý rok podobné, i tohle dvaačtyřicáté tažení je zvláštně krásné. V jakési krutosti. Pokud jsem někde promáchl v příležitosti a mohl vědět víc, už to nedohoním a nejde se z toho ani poučit. Všechno je v přírodě totiž allegro.
Po poledni se stavil u studánky, kterou jsem přestavoval na nižší vodu hubených let, déšť. Olšinou šel zprvu zvolna a přes nejkrásnější rybník regionu Podlesník, kde potápivé kachny vodí za sebou omladinu a skokani křičí nahlas, obloha tmavě nepůsobila. Měl jsem právě finále a studánku závěrečně hladil očima, takže sbalit věci a odejít šlo.
Déšť se však za stromy převlékl za liják a protože jsem pár stovek metrů od našeho parku, chtěl jsem být tam a vidět, co záchraně shora říká motýlí louka. Voda mizela v puklinách a i když kolem nikdo nemluvil, já slova slyšel. Děkování. A možná i potlesk. Přijde mi čím dál snadnější slyšet krajinu žít. Nechce to mnoho, jenom mít čas a dobré vyladění.
