Z květnaté louky slavičího parku vyřazuji expanzivní bodláky, zemědělcem na plný úvazek, pracuji od slunka do slunka. Když je kolem kulisa, zvládnout se to dá. Přitom si opravuji některé náhledy na problematiku, třeba to, že průzkum místa je nutné provádět takto po celý den. Jinak se mnoho nedovíme. Například motýli. Je obdivuhodné, kolik jich do prostředí přiletí zhruba od desíti hodin, kdy vzduch se zahřeje. Nízko při zemi kvetou violky, o něco výš pastuší tobolka. K neuvěření, ale zdá se, že to stačí. Pravdou je, že okolí je obrovským rezervoárem, mají tedy za pastvou odkud přiletovat. A někteří už i plnit povinnosti, třeba otakárek fenyklový, čerstvě narozená samička, v kabátě do vitríny.
Doma jsou z dalekých krajů ťuhýci. A nemohu si pomoct, přilétli v páru. Zle s brouky na pláni i na travnaté cestě! Loví především neobratné páteříčky.
Po poli chodím neobutý. Zem hřeje a k motyce se stav hodí. Pro nohy je to sice už dost nezvyklé, ale okoukal jsem to od našich dětí. Jsou občas přírodě blíže, než já.
Musím kriticky uznat, že někteří ptáci se asi zas ztratili, odtáhli dál. Třeba ťuhýk šedý. Už jej nevídám. Zato se v noci vrátila cvrčilka zelená. Bude už asi jediná, prostředí houstne větvemi a přestává vyhovovat. Tak si její zpěv při sečení ulic náramně užívám. Ani jsem ji nezahlédl, vyzkouším zítra a pak ji budeme chytat.
Když jsem čistil od náplav přepad na potoce, půl metru nad hlavou přelétl pták do proužku rákosí levého břehu. Šlo určitě o modráčka, už jsem jej ale neviděl. Pak přiletěl luňák od topolů za tratí a elegance dostala jméno. Skřehotavých skokanů je na břehu jistě dvacet a zaletuje na ně od města čáp. Vlaštovky se naučily létat nad novou loukou s zobákem otevřeným, už to všechno úžasně začíná kooperovat.
A taky jsem pochopil všechny ty chladivé události. Stromy se vzpamatovávají, jenom se nebude sypat do košíku. Dá se s tím žít. Přes šrámy nasbírané za nezvládnutou odvahu, je tady krásně!
