K bilancování jsem nikdy neměl daleko. Z největší části je soukromé, pár věcí lze napsat na tabuli.
Aby mi šlo ohlížení hladce, vyšel jsem si naším parkem za připomínkami.
Zem je měkká, předjarní. Šílené to říkat, ale zvykejme si. Zelená žluna jako první už někde daleko za lesem nejspíš zahlédla jaro, protože volá. Hmyzu poletuje v zátiších početně, voda zurčí na přepadu. A nejdu jen po hranicích území, jdu daleko dál. I místy, kde jsem snad ještě nebyl. Jsou to převážně louky, za tratí vlakovou ohromný lán. Do něho raději shlížím jen z náspu.
Holínky zvládají všechny prolákliny, zastavuji se s rákosím i u keříků. Je mi jasné, že všude tady přistanou na jaře nějaká křídla. Není ta oblast nepestrá, stále si drží po nabídkách. Trnický potok je nyní fakt v kondici, kdyby to na léto zůstalo tak, to by byl podnět. On ale zmizí, nevydrží. Něco je někde špatně, nebýval žádnou sezónní vodotečí. Rozlivy také vyprahnou, ovšem v místech, kde již uvidět sítinu, tam k změně spěje. Myslím pochopitelně na modráčky. Na tom tipovacím okruhu by mohli být klidně mnohde. A třeba tak bude. Velmi bych o to stál.
Prošel jsem kol náspu, kde hnízdívá černý bramborníček. Bývala to před koncem století v letech osmdesátých veliká vzácnost, dnes jej potkávám po kraji mnohde. A máme jej i my. Dávám důkaz z dravčího posedu velevysoko. Fotka je z léta.
Nejlepší nabídky jsou kolem pro zpěvné rákosníky. Hnízdí jich opravdu hodně. Místy se ovšem daří i obecným, kde je rákosí příhodnější. Rákosník proužkovaný je náročný nejméně a rákosník velký se tady objeví od Zvolínku. Není to nijak daleko. Cvrčilku zelenou pomalu nahrazuje pěnice hnědokřídlá, s proměnou partií „háje“. V létě na průtahu se tady však objeví kdeco.
Vzal jsem si dalekohled na krk, je to u mne věc vzácná. Nejsem dobrý ornitolog, za příklad sloužit nemohu. Rád mám po cestě obrázky zblízka. Je to nejspíš deformací ze specializace. Tam skla též nepoužívám. V křoví bych se o ně zavěsil. Začínající ornitolog nechť tento sloupek raději přeskočí. Teď ale před večerem koukám s jeho pomocí k horám. K lesům na straně druhé, a taky k jihozápadu, přímo po cestě. Tam oči brzy naráží na město. Je to ale odletový směr většiny slavíků. Mimo tmavých, ti by měli letět kolem centrální vrby přes Trní k jihovýchodu. Je to samozřejmě hloupost, takto nahlížet tah. Všechny, co jsem po noci pouštěl, zmizeli vedle v sadě, proloženém rákosinou. Hned za potokem. Co dělali dál poté, vím jenom o třech. Dva prolétli pod Prahou a třetí okrajem Alp.
V parku chybí úroda a ptáků typu kvíčala je málo. Jsou roky různé a jsou i tím hezké. Příroda má vše ve svobodě, v tom směřuje ku mne strašná síla. Umím z ní brát. A mile mi tu je i dneska. Skupinka úpolníků, dobře ji vidím. Pár se jich zhouplo v mé síti srpnové. I strnadi zlatí tu jsou. Zimy dnešního typu je sice ještě sráží do skupin, ale o žádné živoření v závějích nejde. A mám takový pocit, že zanedlouho partu rozhodí a sednou do okrsků. Na vyšší místa, a se zpěvem. Přijde to, dobře to vím. Až kolem všude vyrazí petrklíče.
Sluka zmizela, myslel jsem si alespoň na bekasinu. V mokřinách je ale prázdno.
Kroky přestaly čvachtat, tráva je pevnější a potom už zašustí štěrk páteřní cesty. Tam mám zaparkováno. Jde ku mne na pár slov večer, aby ujistil, že přivádí noc už málem o slepičí krok kratší. Valí od Humprechtu, vedle Sobotky. A čerstvě svítí. Za pár hodin proženeme kalendář kamny. Ještě se tady ale na chvilku sejdeme. Mám rád weby, které se k čtenáři nestaví zády, když už se v naději směly narodit.
