Když už jsem při konci roku v tom nadělování mouder, pojďme tentokrát spravedlivě i k slavíku obecnému, a pojďme si uvést opět zcela zásadní věc, než začneme v sobě stavět určovací klíč.
Souhlasím s uváděným, že kroužkovatelé musí znát problematiku pelichání, nebo vědět, kam pro ni sáhnout a číst. Pak tedy u determinace slavíka obecného víme, kam po třídě spadá. Toť zásadní.
Mezi revoluční poznatky v oboru patří zjištění, že přepelichaní jedinci jsou za podletím prostě tmaví. To je už skutečností a nejeden kroužkovatel si prve naběhl. Dojem je opravdu nekompromisní, tóny kabátu jsou podobné slavíku uherskému v tom čase. Poslední dvě slova věty s předložkou jsou zásadní! (Já je zpětně raději zvýrazním). Pak do každého klíče tedy bude patřit, z jakého období obrázek máme. Slavík obecný všech věkových skupin – jarní pták je jiný slavíka obecného všech věkových tříd ptáka letně-podzimního. Ne už zimního, protože tam právě na peří pilně pracuje tropické slunce. Od Afriky se tak vrací docela jiný pták. Kde byla chyba? Dříve „se neumělo“ chytat ptáky přepelichané, dokonce ani pelichající. Temný šat podzimu nebyl nastudován, natož uváděn k nasdílení (dnes by se řeklo). Znali jsme slavíky z májů – ty lesklé, zářivé rezavostí. Kroužkovací seznamy na stanici jich jsou vrchovaté. Pak jsme je potkali (slavíky) za rok „po Africe“, a oni byli stejní. Proč je tak tedy nekreslit do klíčů? Co ale dnes s letními chytači? Chtějí znát přeci pravdu..
Čerstvě zde napsané mění či pozměňuje obrovské množství pohledů na druh ve vztahu k determinaci. To už zde rozepisovat nebudu, abych nechytračil. Každý si následky odvodí sám.
Protože se však dotoulává konec třiadvacátého roku, jednu odvislou veselost zmíním. Je publikován případ/dojem, že obecní slavíci mění první ruční letku ob rok. I s obrázkem, aby „to byla pravda“. Pero je tam opravdu světlé. Chyba spočívá v tom, že fotografie – jak je – porovnává zakrslou letku se sousedními krovkami, ne, s o mnoho delší dvojkou ruční. Která je jaksi už „z ruky“. – Pak ano. Pak je dojem na světě. Aby si vědecká vyděšenost u mne ovšem přeci jen trošičku zobla, přiznám se, že jsem tenkrát po „znaku“ „šel“. Pravdivý opravdu nebyl. Logicky.
P.S.: Do modráčků už se tu pouštět nebudu. Do jejich tajemných štítů.
A ještě lepší zpráva nakonec! Koukám ven skrze žaluzie a slunce se v devět čtyřicet šest nad Hrádkem už konečně pochlapilo. Pojďme za světlem ((i když tma bývá (v létě) u sítí taky super)).
