Na neznalost u sebe narážím při mnohé úvaze o slavících. Některá témata jsou natolik široká, že člověk za dílčím úkolem musí kdekterý otazník ještě přeskakovat. Ale vím o nich, mohou si být jisty, že i na ně dojde. Jde o nádherné úkolování.
Největším lákadlem je v posledních letech noční odlet do zimovišť v čase školních prázdnin. Téma, které opravdu baví. I proto do něj sypu hodiny, dny, týdny – a i ty měsíce zájmu! Člověk nevnímá nevyspalost, motor vytáčen do obrátek touhou dovědět se. Od každé odchytané minuty brní v hlavě závity v očekávání náporu přemýšlení. Vím totiž dobře, že téma jednoho dne poberu a zabalím do papíru. Rozklad problematiky odletů mladých slavíků výrazně brzdí předchozí plány, ale bez pochopení fenoménu nic vydávat nebudu. A to vůbec nemluvím o adultech, tam se nechytám ještě ani dveří. Nebyl jsem schopen za čtyřicet let prolomit jejich mlčení. Nestojím o poloprázdné stránky díla, které musí být vrcholem mé slavičí kariéry.
Čas je sice uličník, ale má i své lepší stránky. Jak protéká našimi životy a nemálo z nich bere, dokáže na straně druhé nabídnout prostor k dovzdělání – šanci. To je v tématu zdejším třeba utvrzení, jakým směrem rezavější ze slavíků odlétá. A nebo – jak volí po cestě etapové zastávky, a zda je lze ovlivňovat. Dává každoroční prostor v parku sledovat, zda terénní vyvýšeniny opravdu k hnízdění magnetizují. Posílá mne kotlinou hledat usídlence z nočních odchytů z letního parku, s rozžhavenou tužkou takové zapisovat a dlouho o tom následně přemýšlet. Ovšem i v návratech, protože nemálo člověk pochopí tak nějak až v jiné konstelaci.
Zbývá už pouze hrst promáchaných dnů do konce roku. My stihneme sotva tak rozebrat tuzemský slavičí rok, vhlédnout do prvního z cyklů příštích, a bude na prahu stát.
