Jsou ty sady krásné. Bývalé sady. Není toho přebytek, ale děje se něco pořád.
Pak nakročila noc a odjezd jsem zvědavě pozastavil. Chtěl jsem v podzimu vidět zdejší druhou směnu, jak funguje, jaká je na ní účast. Potok už zase šumí, přepad pročištěný, tma přichází od Zvolínku. K městu nedojde pro solidní světelný smog. Ale my jsme půl kilometru vzdáleni, takže u nás tma bude.
Zajíci. Kapitola sama pro sebe. Už opustili pelechy a hledají pozdně podzimní lupení. Vůbec nevím, kolik bych jich napočítal, zdá se, že prostředí jim opravdu vyhovuje. Kombinace ploch. Na potoce bydlí nutrie, já vím, je nepůvodní, měla by skončit. Je ale strašně pracovitá a nekrade. Bere pod stromy jen, co spadlo. V úseku sítinových mokřin má chodníky křížemkrážem. Pobřeží potoka uplácala, to budou modráčci na jaře blahem poskakovat. Už jsem to zmiňoval, zajímavý je v místě průtah černých kosů. Než vstoupí křídly do noci, ještě po cestě shánějí potravu. Dotankovávají. A není jich málo. Káně na stožáru z bidla též nikam nespěchá. Ví, že soumrak hlodavce zaktivuje a naprázdno nevyjde ani náhodou. Je to pro ni takový „panák“ na dobrou noc.
Kochám se těmi místy, holínky mlaskají v trávě, chodím od stromu ke stromu. Rozsvítili na Humprechtu. Tradiční obraz severovýchodního okraje kotle. A létají divoké kachny, na kaluže. To v noci dělají, ovšem, jen ty pravé. Pokud by se opravdu měly z nařízení vrchnosti vybíjet nutrie, bylo by záhodno připsat k nim zadotované nepůvodní „parníky“. V krajině jsou zhola k ničemu. Sem na kaluže naštěstí zaletují Anas platyrhynchos a je radost sledovat jejich ostražitost. I švih, když potřebují uletět. I barvy, které nikoho nematou.
Z labyrintu sousední deponie se v přízemí cesty vykreslila kuna. Viděl jsem prve u potoka od ní pobytové stopy. Pak jede vzadu po kolejích už vlak, tma je poctivější, v divadle rozsvítím, ale lístek nezahodím. Bude na příště.
