V poštovní schránce se objevily oba klubové časopisy a to je výhled na pěkný večer s začtením se. A velkým přemýšlením nad všemi výsledky kroužkování, nad zážitky jiných, nad ptactvem.
Všemu předcházelo v předdeští dokončení ptačího napajedla v Slavičím háji, vrabci úpolníci už se ve vrbě hotoví. Byl jsem dokonale vpasován do tamní atmosféry, ten park mne – zdá se – přijal. A já se s ním budu scházet, co to jen půjde. Příroda toho má totiž tolik po ruce úplně pro každou chvíli a pro člověka, co dojíždí do přístavu, hněte už výhled na pokračování nenudění.
Přivázat jsem šel lípu, co společně předevčírem jsme vysadili, sešli se na místě kompletně. A přání v promluvách mířila k tomu kmínku i přeskakovala mezi námi. Je nám všem jasné, co v místě chceme. Báječný pocit k člověku, když stojí na vlastním. Ta zem vaše podrážky najednou nějak víc zdržuje. Nepustí, kdy dosud stačila říct tak málo. Možná i viděla, jak děti snášely dárky v sousedství zpřevracené hlíny u stromečku. Zvířátkům k ochutnání.
Časopis Kroužkovatel se ohlíží za sezónou „22“. V rozborech došlo i na slavíky a dlužno dodat, že za rok letošní z oblasti mezi Humprechtem a Jizerou jich ještě navýší. A budem trpěliví – jednou třeba tu Afriku dobudeme. Zatím bádáme lokálněji, ale při druhu takovémto, to vůbec není prohra. Pro Evropu lze již jakýsi přehled vystavit. Neobyčejný, dopodrobný, s důrazem na obě základní věkové kategorie. O to se u druhu hraje zejména. Kdo zmíněné neuchopí, v tématu jejich přesunů daleko nedojde.
Padá listí a v zahradě bylo potřeba zabalit chytací místo. Ledňáček tentokrát nepřiletěl, možná už v jezírku k potápění nic není. S vodou je na tom špatně, roky výrazně stoná. A já se usmívám při pohledu do daleka, opravdu mi jdou. Vidím všechny ty figury na obchodní cestě k severu a dál na Lužici, jak žádné hatě pod kola nekladou a nohou suchou podle nich kotlinou jdou. Žádné močály, žádný Kněž-most. Jako by nikdy nebylo.
