Jako teď před chviličkou. Ne, v zahradě se ptáci příliš nechytají, ale přeci..
Jsem opatrný, čím dál k nim opatrnější. Protože obdivuji a vážím (si jich). Samička od lesního králíčka, toho známějšího, bez bílého proužku přes hlavu. Co to je ku mně za příležitost! Už jsem „vybádal“ třeba, že s tukem to mají od samečků na tahu jinak. A tedy i s hmotností. Čtvrt, nebo půl gramu? Myslíte, že to nic není? U nich ale přeci ano. Vždyť váží jedni pět a druzí šest. A pro specializaci na slavíky tam je přenosné zadání, ohromně cenné. Fakt, že lze přilákat plným druhovým zpěvem na tahu „nesamečky“.
Králíček odlétá…
Má označenku na noze, podle mne důležitou. A podle Kroužkovací stanice taky. Než odletěl(a), měřilo se. Nejspíš ho nikdy nikdo nikde už nepotká a on nepotká lidi. Kdo ví, odkud se na cestu vydal. Na svoji první.
Nebádám jenom slavíky, tady je důkaz.. Králíčky jsem sledoval v horách pod umělým světlem v noci. To mi je ukázalo konečně v síle, v nachystání. Byli vysoko a opravdu táhli. To si tady v zahradě ani nejde představit, jsou to takoví poletoválci. Preferují modříny, než opadají. Smrčky berou též. Umí to v nich. Umí ten podzimní stůl jaksepatří vyčistit. Jsou družní, ale to na tazích u pěvců dnes už nepřekvapí. Mají to tak i mnozí mladí slavíci. Jdou prostě spolu, ví o sobě, i když jsou strčeni na moment do pytlíků. Ví o sobě v zastávkách a odlet k etapě další je znovu společný. Jak tragicky málo o tom všem víme!
Králíček odletěl…
Zbyly mi kleště, zápis a vzpomínka. Zážitek.
Děkuji půvabná vilo v Hornoměcholupské ulici veliké Prahy. Že jsi mi průkazku opatřila tehdy razítkem a že mohu po kolejích přírodovědy jít. Čím bych byl, nebýt hliníkových střižků s potiskem. A myšlenek, které posílám s tím.
